V té době jsme pracovali na rozlehlé španělské farmě a připravovali pozemky pro outdoorové aktivity. Ubytování jsme byli v ruině, která měla místo oken pouze prázdné díry. Vchod byl však zaopatřen dveřmi se zámkem a zvenčí krásnou mosaznou koulí. Kamenný domek stál v prudkém kopci, tudíž byl z jedné strany přízemní a z druhé patrový.
Z téže strany byla ke zdi po celé její výšce přichycena lezecká stěna. Toalety byly umístěny před domem a dá se říci, že jsem zrovna nemilovala mé noční výlety ven z rozehřáté postele pro vykonání potřeby.
Jednoho večera mi muž oznámil, že pracovně odjíždí až do druhého dne odpoledne pryč. Panika. Sama? Tady? Tady v téhle ruině? Nejbližší ves byla vzdálená asi 20 kilometrů, tedy měla jsem zůstat na samotě, a to zcela o samotě. Aha. Ale pomyslela jsem si, kde nikdo není, není se koho bát. Odjíždí, já mávám. Strach zaháním sklenkou červeného. Chvíli si čtu a brzy upadám do spánku, který je přeci jen trochu lepkavý a neklidný.
Probouzím se s nutkavým pocitem na malou. Jsou asi dvě ráno. Spím ve spodním prádle a takto spoře oděna též vyrážím ven do naší kadibudky na kraji lesa. Usedám a rozespalá se rozhlížím kolem sebe, dveře si nechávám otevřené. Slepené oči mi toho však moc nenabízí. Ale sluch mi slouží – slyším totiž jakýsi vtíravý vrzavý zvuk, zaskřípání a pak ránu. V klidu sedím. Dokončuji potřebu a můj spánkem zpomalený mozek mi žádný varovný signál zatím nevysílá. Honí se mi hlavou – vítr, větev, dveře… dveře? Moment, dveře?! Ten zvuk, ten skřípot, ta rána, opravdu to mohly být dveře? Ty jediné, kterými se nechá vstoupit do domu? Řítím se ven. Bosá, ve spodním prádle a rázem zcela bdělá… A v tom to spatřím. Dveře jsou zabouchnuté. Přibližuji se a prohlédnu si i onu krásnou mosaznou kouli na nich. Nepříjemné, pomyslím si.
Obcházím dům a přemýšlím, kudy dovnitř. Je tma. Měsíc svítí, ale slabě. Boční garážová vrata jsou zamčená. Díry oken příliš vysoko. Vůz opodál. Mobil leží na nočním stolku i s klíčem od dveří. Klíč od vozu v garáži. Klíč od garáže taktéž v domu. Jsem v háji.
Myšlenky mi letí hlavou rychlostí Pendolina, ale žádný kloudný nápad negenerují. Obíhám dům kolem dokola. Začíná mi být zima. Vlepuji si pomyslný pohlavek za svou oblibu spánku ve spodním prádle. Když jsem oběhla dům již popatnácté jako Mrazík jedli a stále bez nápadu, dávám se do usedavého pláče. Co budu, prokristapána, dělat?!
Představu, že běžím polonahá a bosa lesem do vzdálené vísky, zaháním. Rozhoduji se vylézt po lezecké stěně až k díře pro okna a procpat se jí dovnitř. Měsíc se halí do mraků a je vidět ještě méně. Šmátrám dlaní po kolmé stěně a hledám větší chyty. Přitahuji se vší silou, do nohou mě tlačí a zebou, kůži na dlaních drásají. Stoupám a jde to vcelku dobře. Odhaduji, že už jsem blízko. Vidím ji, ze zdi zející, snažím se na ni dosáhnout, ale v tom si uvědomím, že mám pod sebou pouhý beton, několik metrů výšky, že jsem bosa, zpocená hrůzou a že mi dlaně pomalu z chytů sjíždějí. Nedosáhnu tam. Vyděsím se a náhlý nával vyplaveného adrenalinu mě paralyzuje. Nemohu se hýbat ani dýchat. Spouštím srdceryvný pláč. Po chvíli se zklidním a pomalu slézám. Drama. Přes slzy a tmu pořádně nevidím. Konečně se dotýkám chodidly pevného podloží a roztřeseně usedám na bobek. Bože můj, co teď.
A v tom se mi v hlavě rozbřesklo. Kravín! Je přeci jen přes kopec. Tam někdo musí být. Někdo, kdo mi pomůže. Vydávám se na cestu, ale směr spíše tuším. Přelézám elektrické ohradníky a rány od nich ani nevnímám. Nohy mám rozškrabané od divokého porostu pastvin. Po hodině plahočení se zimou a tmou, bodláky a trním, před ním stojím. Jsem zachráněna. Cítím vůni, která je mi v ten moment milejší než vůně ranní kávy po probdělé noci. Zevnitř sálá teplo, všude je tma. Obcházím stavení a dovolávám se pomoci. Nikde nikdo. Vejdu dovnitř, uctivě zvířata pozdravím a omluvím se za noční vyrušení. Nikdo neodpovídá a vypadají lhostejně. Už bude dobře. Najdu si místečko mezi dvěma nově získanými kamarádkami a usedám na hromádku hnoje. Chlad mi začne díky nehybnosti ale opět usilovat o morky kostí a já dostávám ještě skvělejší nápad. Obalím si tělo hnojem. Usínám tedy ve svém novém hřejivém pyžamu, které si v Prada butiku nekoupíš, a cítím se náramně.
Ranní budíček mi připravili zaměstnanci kravína a svět byl brzy zase v pořádku.
Tento příběh bych ráda věnovala obyvatelkám kravína s díky za jejich pohostinnost a záchranu před zápalem plic.
