„Říkám ti, že tohohle dostanu!“
Irena ví, že to nebude problém, ona už ho totiž měla. Ale nechce Soně kazit radost, a tak mlčí.
Když okolo nich prochází, setkávají se pohledem. Soňa se usmívá jen nepatrně, příliš úsměvu by působilo lacině. Tedy aspoň v doprovodu delšího očního kontaktu, jehož trvání odhaduje s chirurgickou přesností.
Dobře ví, že dlouze se dívat a zároveň usmívat je hrobem pro vášeň na úrovni. To přeci dělá každá blbka, kterých On může mít kolik chce. Ale ona bude jiná než všechny, které kdy měl. Na ní nezapomene.
Má s muži dost zkušeností, aby to zvládla i bez přípravy, přesto raději promyslela každý detail. Ten pohled je prvním krokem na dobře známé cestě k trofeji, kterou musí získat.
Přistupuje k tomu stejně vážně jako když byla malá. Dostala loveckou školu od svého otce a na zásady, které ji vštípil, nikdy nezapomněla. Skvělá příprava předem, kontrolovat každý pohyb v průběhu, a při akci nedat cílovému objektu možnost úniku. Ten musí být po celou dobu klidný a mít dojem, že má vše pod kontrolou. Taková jsou pravidla lovu, tehdy při odstřelech zvěře i teď tady. Setkávají se teprve podruhé, ale ona si je jistá. Tuhle kořist prostě musí mít.
„Jo.“
„Soňa,“ odpoví kapitán Robert Klíma potom, co nabrali výšku a promluvil k pasažérům.
„Pěkná, co?“ dodá Martin, druhý pilot, když si vzpomene, na co Robert reaguje. Je rád, že nakonec letí s ním, a ne s tím sucharem Petrem, který leží doma s chřipkou.
„To je. Ale ruce pryč kamaráde, ta bude moje.“
„Vypadá dost nepřístupně.“
„Jo, to ,sem si všim´. Před odletem se na mě ani neusmála, ale stejně ji dostanu!“
„To se ti nepovede, Roberte. Ona není z těch, který by s tebou skončily při prvním letu v posteli. To já poznám.“
„A právě proto je to výzva. Je nepřístupná jako každá skála, kterou stojí za to zdolat. A já se na její vrchol hodlám podívat ještě dneska.“
„Vsadím se s tebou o sto dolarů, že to nedokážeš.“
„OK, platí!“ stvrzuje sázku kapitán a začíná se do New Yorku opravdu těšit.
Uprostřed Atlantiku, ve výšce dvanáct tisíc metrů a letové rychlosti devět set kilometrů za hodinu, kapitán Robert Klíma opouští kabinu a jde se podívat mezi cestující. Soňa ho sleduje, a když se vrací, vchází do úzké uličky právě ve vhodnou chvíli, aby se tam museli míjet. Málem do sebe narazí.
„Promiňte, Soňo.“
„Nic se nestalo, to já se omlouvám, kapitáne.“ Tentokrát se při pohledu do jeho očí usmívá víc. Ale ten kontakt teď zkracuje, aby vyvolala přesně takový dojem, jaký zamýšlí. Třicet centimetrů je dostatečná blízkost na to, aby jejím tělem projelo lehké vzrušení. Vychází z uličky a pokračuje směrem k cestujícím. Doufá, že se za ní otočí. U třetí řady se předkloní k cestujícímu uprostřed, který chce sklenku šampaňského. A paní vedle něj prosí o tašku. Ta žádost přichází jako na zavolanou. Natahuje se pro kabelu do zavazadlového prostoru a dává tak kapitánovi možnost, aby si prohlédl všechno, co chtěla, aby spatřil.
Bože! Říká si Robert, když se dívá za Soňou. Ještě pořád se vzduchem vznáší vůně jejího parfému, která se mu vrývá do paměti. Značkové lodičky tvarují její nohy do podoby, kterou by ani Michelangelo nedokázal vysochat. Když podává zavazadlo, zachycuje křivky jejích boků a ňader. Její zadeček obepíná tmavě modrá sukně. Dobře zná její materiál na povrchu i ze spodu, zip i jemnost se kterou je potřeba ho rozepínat, aby se nezadrhl. Kolik těch sukní už viděl, kolikrát zkoumal, co je pod nimi. Přesto zatouží zjistit co se skrývá právě pod touhle. Při pohledu na ni mu celým tělem prochází známý pocit a je ztracen. Právě se vydává na cestu, ze které pro něj není návratu, na cestu dobytí ráje. Chce ochutnat další ovoce z míst, do kterých se tak rád vrací. Z míst, která dobře zná, ale zároveň ho nepřestává překvapovat, jak jiná pokaždé jsou. Umí se v nich pohybovat se samozřejmostí, s jakou se básník chopí pera, jenž klouže po papíře se stejnou lehkostí, s jakou se jeho ruce umějí dotýkat ňader, boků, kalhotek. A stejně jako básník, ani on dopředu neví, s jak velkým úspěchem se setká, ale pokaždé dělá vše, co umí, aby dílo napsal co nejlépe. A ta radost, kterou svými verši u čtenáře vyvolá, ho vede k tomu, aby se k tvorbě znovu a znovu vracel. A Robert Klíma byl vášnivý a ctižádostivý autor.
Opojen dojmy posledních dvou minut nejde kapitán Robert Klíma zpět do kabiny, jak původně zamýšlel, ale čeká v kuchyňce, až se objekt jeho touhy vrátí.
„Mohu pro vás něco udělat, kapitáne?“ dělá překvapenou Soňa, spokojená se svým výkonem. On zase s tím, že nepoznala, že předmětem jeho zájmu je ona nikoli kafe, jehož hledání předstírá. Ne, ne na tuhle dívku se musí jinak než na ty ostatní a v poslední chvíli stahuje svou ruku, kterou jí chtěl pohladit po spodní části zad, kousek nad místem, kam by svou ruku položil úplně nejraději. „Ne, děkuji, jen bych si dal kávu.“
„Hned vám ji udělám.“
Kapitán se opře o pult a vnímá každý její pohyb, způsobem, aby to vypadalo, že jen čeká. A ona si zase každý svůj pohyb kontroluje tak, aby nebylo pochyb, že káva je to jediné na co se soustředí. Soustředění jsou tedy oba. S tím rozdílem, že jen ona to ví.
„Kde jste lítala dřív, Soňo?“
„Myslíte v práci nebo ve volném čase?“
Nechápavě se na ní podívá.
„Ve volném čase lítám na Zlínu a občas rychlé ultralajty na předváděčkách.“
„Opravdu?“
Z jeho reakce poznává, že by to na něj mohlo mít stejný účinek jako na ostatní piloty. Dokonce i na ty zadané a věrné, kteří flirt nevyhledávali, mezi něž, podle jejích informací, patří právě kapitán Robert Klíma.
„Tak to byste mě mohla někdy na oplátku svést vy.“
„A vy byste se se mnou nebál?“ otáčí se k němu s hotovou kávou.
„Měl bych?“
Usmívá se. „Musím jít mezi cestující, pane kapitáne,“ nechává jeho otázku nezodpovězenou a mizí za závěsem.
Kapitán Robert Klíma se vrací do kabiny. Ta žena ho zajímá čím dál víc. A poprvé ho napadá, že by mohl svou sázku prohrát.
„Soňo, bylo by mi ctí, kdybyste přijala moje pozvání na večeři. Můžeme si popovídat třeba o létání,“ řekl jí na letišti La Gvardia. Na moment bylo ticho, při kterém sílily jeho pochybnosti.
„O létání si s Vámi popovídám ráda, kapitáne.“
„Bezva, a neříkejte mi pořád kapitáne, já jsem Robert.“
Na večer se kapitán Klíma chystá po dlouhé době s pocitem, že tentokrát není nic jisté. Ale o to víc se těší, o to víc příjemného napětí pociťuje.
Černé šaty, ve kterých Soňa vstupuje v šestém patře do hotelového výtahu zakrývají nejdražší spodní prádlo, které má. Když si ho oblékala, představovala si jeho ruku, která jí hladí mezi stehny. Cítila vzrušení a přála si, aby ji dnes večer svlékal právě on. Ale jistá úspěchem si tentokrát není. Zná přeci jeho pověst věrného muže a milujícího manžela. Touží po něm jako po vzácném vínu, které může ochutnat jen pár vyvolených. Ví, že pokud má uspět, musí zvládnout i tohle dějství. Kapitán Robert Klíma si nesmí být do poslední chvíle jistý co má udělat, nesmí poznat, že ho chce.
„A jak tě vlastně napadlo létat?“
„To nenapadlo mě, ale mého otce. Vždycky toužil být pilotem.“
Svíčka na stolku, u kterého už dlouho v přítmí sedí, dává jejím rysům ještě větší půvab. Robert si dodá odvahy a konečky prstů se dotkne těch jejích. Pak je položí na své a palcem je lehce hladí. Svou ruku mu nechává, a to je dobré znamení.
„No a jak s tím souvisí tvoje létání?“
„Táta chtěl mít syna, pilota, když už se jím nemohl stát on. Ale nakonec má tři holky a já…“
Robert se usměje, zvedne její ruku a políbí ji. Má pocit, že začíná vyhrávat.
Soňa povytáhne obočí. „Co to děláte, pane kapitáne?“
„Jsi krásná a je mi s tebou moc hezky.“
„A ty jsi zase báječný společník.“
„Nepamatuji se, že bych někdy poznal tak okouzlující ženu.“
Nakloní se k němu. „Přeháníš, ale krásně.“
Cítí její vůni. Intenzita jeho vnímání se znásobí, krev mu v těle začíná pulzovat rychleji.
Přiblíží svou tvář k její a zašeptá: „Vůbec ne. Jsi nádherná a já se tě bojím dotknout, i když po tom tolik toužím.“
Pak ji jemně políbí na šíji. Nepohne se, a tak polibek zopakuje. Líbí se jí to nebo je to příliš? Raději přestává a znovu se odkloní.
„A proč se mě bojíš dotknout?“ řekne, když otevře oči.
„Abych nezjistil, že jsi jen nádherný sen, pouhá dívka v mých představách, která se rozplyne.
„Myslím, že jsem skutečná a že neuteču, když to zkusíš.“
Hladí ji po tváři a prsty se dotýká jejích rtů. Tělem ji projede vlna vzrušení. Teď už si je jistý, cítí to. To krásné napětí ženy, které dokáže nejlépe uvolnit na hotelovém pokoji.
„Půjdeme?“
Cvaknutí zámku už Soňa nevnímá. Opře jí o zeď a rozepíná knoflíčky halenky. Rukou znalce prozkoumává každou křivku jejích plných ňader. Když se se poprvé jazykem dotkne jejích ztvrdlých bradavek, celým tělem jí projede opět vlna vzrušení, kterých přijde ještě bezpočet. Hraje si s nimi a přestává pospíchat. Krotí svou vášeň do tempa, ve kterém se na ni napojuje jako skladatel, který začíná komponovat své další dílo. Přestává vnímat sebe, a cítí jen nástroj na který hraje. A hraje na ní opravdu skvěle, jako hudebník, který ví, že skladba, pokud se má líbit, musí střídat rytmy i tempo. Aniž by vnímala cokoli jiného než jeho blízkost a svou rozkoš, přenáší jí do pokoje, kde ji pokládá na postel. Věnuje se jí s pečlivostí, jakou nezažila. Líbá její klín, aniž by jí sundal kalhotky, a tak lehounce, že jí to dovádí k šílenství. Po několika minutách cítí, že přichází uragán. Uragán, který ji vtáhne do svého středu a ona necítí nic než neskutečnou sílu svého bytí. Je tu jen teď a tady. Nepřestává jí laskat. Ale jako správný virtuoz ví, že teď je potřeba zpomalit, a ve správný okamžik ustává úplně. Pokládá ji ruku do klína a vrací se k polibkům na rty. Pak zůstávají ležet v obětí, ale jen na chvilku. Jejich společný večer tím zdaleka nekončí.
„Tak co, jak to dopadlo?“ ptá se druhý den Martin, jen co vstoupili do pilotní kabiny. Robert Klíma mu podává stodolarovku. „Já Ti to říkal, že tahle holka je jiná než ty ostatní. A koho jsi tam nakonec měl, ty kanče? Nevypadáš, že bys v noci spal.“ Kapitán Robert Klíma nechává poznámku bez odpovědi. Má plnou hlavu Soni, jejich večera a hlavně noci. Takové souznění v posteli snad ještě nezažil. Ta holka se mu dostala pod kůži.
„Tak co, vyspala ses s ním?“ prohodila Irena jen tak mezi řečí, když odbavily posledního pasažéra. „Ne.“ Soňa nechtěla kazit pověst chlapovi, jako je Robert Klíma. Ne po tak báječném večeru při svíčkách a už vůbec ne po té nádherné noci. Tak pozorného a citlivého milence už dlouho nepotkala. A taky věděla, že on to udělal výjimečně, je přeci jiný než ostatní piloti.
„Cože? Tak to se divím.“ Reaguje Irena překvapeně. „Tady s ním spala už spousta holek. Mimochodem já taky. V posteli je vážně dobrej. Lepšího jsem neměla.“
Soňa vyvalí oči a polkne naprázdno. A najednou jí to dochází. S holkama se špatně pochopily, když vyzvídala, s kým poletí. Vždyť přeci kapitán Robert Klíma na poslední chvíli zaskakoval za svého kolegu. Za kolegu Petra Klímu.
Po přistání v Praze, potkává Robert svého kamaráda Jirku, kterého dva roky neviděl. Střídali se spolu před lety na charterech. Zajdou spolu na skleničku.
„Tak ty teď lítáš na 747kách, to jsem nevěděl.“
„Jo, už přes rok.“
„Tak to možná brzy poznáš Soňu Novotnou, prý u vás nedávno začala jako letuška. Výborná holka, taky lítá. A výborně šuká, u nás spala skoro se všema.“
Přistupuje k tomu stejně vážně jako když byla malá. Dostala loveckou školu od svého otce a na zásady, které ji vštípil, nikdy nezapomněla. Skvělá příprava předem, kontrolovat každý pohyb v průběhu, a při akci nedat cílovému objektu možnost úniku. Ten musí být po celou dobu klidný a mít dojem, že má vše pod kontrolou. Taková jsou pravidla lovu, tehdy při odstřelech zvěře i teď tady. Setkávají se teprve podruhé, ale ona si je jistá. Tuhle kořist prostě musí mít.
„Hmm, jdeš na to dobře,“ šeptla ji do ucha Irena, když kapitán Robert Klíma zmizel za rohem.
„Všiml sis té nové, Roberte?“
„Jo.“
„Ranvej volná,“ ozvalo se z vysílačky.
„Nevíš, jak se jmenuje?“
Boing 747 se dává do pohybu. O chvilku později se za obrovského burácení čtyř motorů odlepí od betonu. Ocelový obr se dostává do paprsků právě vycházejícího slunce, jenž ze země ještě pár minut nebude vidět a nabírá směr na New York. „Soňa,“ odpoví kapitán Robert Klíma potom, co nabrali výšku a promluvil k pasažérům.
„Pěkná, co?“ dodá Martin, druhý pilot, když si vzpomene, na co Robert reaguje. Je rád, že nakonec letí s ním, a ne s tím sucharem Petrem, který leží doma s chřipkou.
„To je. Ale ruce pryč kamaráde, ta bude moje.“
„Vypadá dost nepřístupně.“
„Jo, to ,sem si všim´. Před odletem se na mě ani neusmála, ale stejně ji dostanu!“
„To se ti nepovede, Roberte. Ona není z těch, který by s tebou skončily při prvním letu v posteli. To já poznám.“
„A právě proto je to výzva. Je nepřístupná jako každá skála, kterou stojí za to zdolat. A já se na její vrchol hodlám podívat ještě dneska.“
„Vsadím se s tebou o sto dolarů, že to nedokážeš.“
„OK, platí!“ stvrzuje sázku kapitán a začíná se do New Yorku opravdu těšit.
Uprostřed Atlantiku, ve výšce dvanáct tisíc metrů a letové rychlosti devět set kilometrů za hodinu, kapitán Robert Klíma opouští kabinu a jde se podívat mezi cestující. Soňa ho sleduje, a když se vrací, vchází do úzké uličky právě ve vhodnou chvíli, aby se tam museli míjet. Málem do sebe narazí.
„Promiňte, Soňo.“
„Nic se nestalo, to já se omlouvám, kapitáne.“ Tentokrát se při pohledu do jeho očí usmívá víc. Ale ten kontakt teď zkracuje, aby vyvolala přesně takový dojem, jaký zamýšlí. Třicet centimetrů je dostatečná blízkost na to, aby jejím tělem projelo lehké vzrušení. Vychází z uličky a pokračuje směrem k cestujícím. Doufá, že se za ní otočí. U třetí řady se předkloní k cestujícímu uprostřed, který chce sklenku šampaňského. A paní vedle něj prosí o tašku. Ta žádost přichází jako na zavolanou. Natahuje se pro kabelu do zavazadlového prostoru a dává tak kapitánovi možnost, aby si prohlédl všechno, co chtěla, aby spatřil.
Bože! Říká si Robert, když se dívá za Soňou. Ještě pořád se vzduchem vznáší vůně jejího parfému, která se mu vrývá do paměti. Značkové lodičky tvarují její nohy do podoby, kterou by ani Michelangelo nedokázal vysochat. Když podává zavazadlo, zachycuje křivky jejích boků a ňader. Její zadeček obepíná tmavě modrá sukně. Dobře zná její materiál na povrchu i ze spodu, zip i jemnost se kterou je potřeba ho rozepínat, aby se nezadrhl. Kolik těch sukní už viděl, kolikrát zkoumal, co je pod nimi. Přesto zatouží zjistit co se skrývá právě pod touhle. Při pohledu na ni mu celým tělem prochází známý pocit a je ztracen. Právě se vydává na cestu, ze které pro něj není návratu, na cestu dobytí ráje. Chce ochutnat další ovoce z míst, do kterých se tak rád vrací. Z míst, která dobře zná, ale zároveň ho nepřestává překvapovat, jak jiná pokaždé jsou. Umí se v nich pohybovat se samozřejmostí, s jakou se básník chopí pera, jenž klouže po papíře se stejnou lehkostí, s jakou se jeho ruce umějí dotýkat ňader, boků, kalhotek. A stejně jako básník, ani on dopředu neví, s jak velkým úspěchem se setká, ale pokaždé dělá vše, co umí, aby dílo napsal co nejlépe. A ta radost, kterou svými verši u čtenáře vyvolá, ho vede k tomu, aby se k tvorbě znovu a znovu vracel. A Robert Klíma byl vášnivý a ctižádostivý autor.
Opojen dojmy posledních dvou minut nejde kapitán Robert Klíma zpět do kabiny, jak původně zamýšlel, ale čeká v kuchyňce, až se objekt jeho touhy vrátí.
„Mohu pro vás něco udělat, kapitáne?“ dělá překvapenou Soňa, spokojená se svým výkonem. On zase s tím, že nepoznala, že předmětem jeho zájmu je ona nikoli kafe, jehož hledání předstírá. Ne, ne na tuhle dívku se musí jinak než na ty ostatní a v poslední chvíli stahuje svou ruku, kterou jí chtěl pohladit po spodní části zad, kousek nad místem, kam by svou ruku položil úplně nejraději. „Ne, děkuji, jen bych si dal kávu.“
„Hned vám ji udělám.“
Kapitán se opře o pult a vnímá každý její pohyb, způsobem, aby to vypadalo, že jen čeká. A ona si zase každý svůj pohyb kontroluje tak, aby nebylo pochyb, že káva je to jediné na co se soustředí. Soustředění jsou tedy oba. S tím rozdílem, že jen ona to ví.
„Kde jste lítala dřív, Soňo?“
„Myslíte v práci nebo ve volném čase?“
Nechápavě se na ní podívá.
„Ve volném čase lítám na Zlínu a občas rychlé ultralajty na předváděčkách.“
„Opravdu?“
Z jeho reakce poznává, že by to na něj mohlo mít stejný účinek jako na ostatní piloty. Dokonce i na ty zadané a věrné, kteří flirt nevyhledávali, mezi něž, podle jejích informací, patří právě kapitán Robert Klíma.
„Tak to byste mě mohla někdy na oplátku svést vy.“
„A vy byste se se mnou nebál?“ otáčí se k němu s hotovou kávou.
„Měl bych?“
Usmívá se. „Musím jít mezi cestující, pane kapitáne,“ nechává jeho otázku nezodpovězenou a mizí za závěsem.
Kapitán Robert Klíma se vrací do kabiny. Ta žena ho zajímá čím dál víc. A poprvé ho napadá, že by mohl svou sázku prohrát.
„Soňo, bylo by mi ctí, kdybyste přijala moje pozvání na večeři. Můžeme si popovídat třeba o létání,“ řekl jí na letišti La Gvardia. Na moment bylo ticho, při kterém sílily jeho pochybnosti.
„O létání si s Vámi popovídám ráda, kapitáne.“
„Bezva, a neříkejte mi pořád kapitáne, já jsem Robert.“
Na večer se kapitán Klíma chystá po dlouhé době s pocitem, že tentokrát není nic jisté. Ale o to víc se těší, o to víc příjemného napětí pociťuje.
Černé šaty, ve kterých Soňa vstupuje v šestém patře do hotelového výtahu zakrývají nejdražší spodní prádlo, které má. Když si ho oblékala, představovala si jeho ruku, která jí hladí mezi stehny. Cítila vzrušení a přála si, aby ji dnes večer svlékal právě on. Ale jistá úspěchem si tentokrát není. Zná přeci jeho pověst věrného muže a milujícího manžela. Touží po něm jako po vzácném vínu, které může ochutnat jen pár vyvolených. Ví, že pokud má uspět, musí zvládnout i tohle dějství. Kapitán Robert Klíma si nesmí být do poslední chvíle jistý co má udělat, nesmí poznat, že ho chce.
„A jak tě vlastně napadlo létat?“
„To nenapadlo mě, ale mého otce. Vždycky toužil být pilotem.“
Svíčka na stolku, u kterého už dlouho v přítmí sedí, dává jejím rysům ještě větší půvab. Robert si dodá odvahy a konečky prstů se dotkne těch jejích. Pak je položí na své a palcem je lehce hladí. Svou ruku mu nechává, a to je dobré znamení.
„No a jak s tím souvisí tvoje létání?“
„Táta chtěl mít syna, pilota, když už se jím nemohl stát on. Ale nakonec má tři holky a já…“
Robert se usměje, zvedne její ruku a políbí ji. Má pocit, že začíná vyhrávat.
Soňa povytáhne obočí. „Co to děláte, pane kapitáne?“
„Jsi krásná a je mi s tebou moc hezky.“
„A ty jsi zase báječný společník.“
„Nepamatuji se, že bych někdy poznal tak okouzlující ženu.“
Nakloní se k němu. „Přeháníš, ale krásně.“
Cítí její vůni. Intenzita jeho vnímání se znásobí, krev mu v těle začíná pulzovat rychleji.
Přiblíží svou tvář k její a zašeptá: „Vůbec ne. Jsi nádherná a já se tě bojím dotknout, i když po tom tolik toužím.“
Pak ji jemně políbí na šíji. Nepohne se, a tak polibek zopakuje. Líbí se jí to nebo je to příliš? Raději přestává a znovu se odkloní.
„A proč se mě bojíš dotknout?“ řekne, když otevře oči.
„Abych nezjistil, že jsi jen nádherný sen, pouhá dívka v mých představách, která se rozplyne.
„Myslím, že jsem skutečná a že neuteču, když to zkusíš.“
Hladí ji po tváři a prsty se dotýká jejích rtů. Tělem ji projede vlna vzrušení. Teď už si je jistý, cítí to. To krásné napětí ženy, které dokáže nejlépe uvolnit na hotelovém pokoji.
„Půjdeme?“
Cvaknutí zámku už Soňa nevnímá. Opře jí o zeď a rozepíná knoflíčky halenky. Rukou znalce prozkoumává každou křivku jejích plných ňader. Když se se poprvé jazykem dotkne jejích ztvrdlých bradavek, celým tělem jí projede opět vlna vzrušení, kterých přijde ještě bezpočet. Hraje si s nimi a přestává pospíchat. Krotí svou vášeň do tempa, ve kterém se na ni napojuje jako skladatel, který začíná komponovat své další dílo. Přestává vnímat sebe, a cítí jen nástroj na který hraje. A hraje na ní opravdu skvěle, jako hudebník, který ví, že skladba, pokud se má líbit, musí střídat rytmy i tempo. Aniž by vnímala cokoli jiného než jeho blízkost a svou rozkoš, přenáší jí do pokoje, kde ji pokládá na postel. Věnuje se jí s pečlivostí, jakou nezažila. Líbá její klín, aniž by jí sundal kalhotky, a tak lehounce, že jí to dovádí k šílenství. Po několika minutách cítí, že přichází uragán. Uragán, který ji vtáhne do svého středu a ona necítí nic než neskutečnou sílu svého bytí. Je tu jen teď a tady. Nepřestává jí laskat. Ale jako správný virtuoz ví, že teď je potřeba zpomalit, a ve správný okamžik ustává úplně. Pokládá ji ruku do klína a vrací se k polibkům na rty. Pak zůstávají ležet v obětí, ale jen na chvilku. Jejich společný večer tím zdaleka nekončí.
„Tak co, jak to dopadlo?“ ptá se druhý den Martin, jen co vstoupili do pilotní kabiny. Robert Klíma mu podává stodolarovku. „Já Ti to říkal, že tahle holka je jiná než ty ostatní. A koho jsi tam nakonec měl, ty kanče? Nevypadáš, že bys v noci spal.“ Kapitán Robert Klíma nechává poznámku bez odpovědi. Má plnou hlavu Soni, jejich večera a hlavně noci. Takové souznění v posteli snad ještě nezažil. Ta holka se mu dostala pod kůži.
„Tak co, vyspala ses s ním?“ prohodila Irena jen tak mezi řečí, když odbavily posledního pasažéra. „Ne.“ Soňa nechtěla kazit pověst chlapovi, jako je Robert Klíma. Ne po tak báječném večeru při svíčkách a už vůbec ne po té nádherné noci. Tak pozorného a citlivého milence už dlouho nepotkala. A taky věděla, že on to udělal výjimečně, je přeci jiný než ostatní piloti.
„Cože? Tak to se divím.“ Reaguje Irena překvapeně. „Tady s ním spala už spousta holek. Mimochodem já taky. V posteli je vážně dobrej. Lepšího jsem neměla.“
Soňa vyvalí oči a polkne naprázdno. A najednou jí to dochází. S holkama se špatně pochopily, když vyzvídala, s kým poletí. Vždyť přeci kapitán Robert Klíma na poslední chvíli zaskakoval za svého kolegu. Za kolegu Petra Klímu.
Po přistání v Praze, potkává Robert svého kamaráda Jirku, kterého dva roky neviděl. Střídali se spolu před lety na charterech. Zajdou spolu na skleničku.
„Tak ty teď lítáš na 747kách, to jsem nevěděl.“
„Jo, už přes rok.“
„Tak to možná brzy poznáš Soňu Novotnou, prý u vás nedávno začala jako letuška. Výborná holka, taky lítá. A výborně šuká, u nás spala skoro se všema.“
