Jsem adoptovaná. Drogy jsou pro mě medicína na špatný stavy, na utlumení emocí. Jen se snažím přežít každý další den a přikrejt ty moje hrozný psychický bolesti. Mam celoživotně pocit, že jsem sama a že mě nikdo nemá rád. Nemohu pochopit, proč mě biologická matka odložila. Tolik bych jí chtěla poznat.
Sex, alkohol, drogy. Celejch dlouhejch 7 let. Už jsem tak vyhublá, že mi začínaj i vypadávat vlasy. Pak se přidává infekce a vředy. Mám silnej pocit, že jsem už jednou nohou v hrobě. Když jsem na perníku, slyším, jak mě duše mrtvejch volaj k sobě, jsou už u mě hodně blízko. Hutná, tmavá energie. Ležím na zemi, už ten boj vzdávám, už nemůžu. V tu chvíli, když mi projede hlavou tahle myšlenka, začínají tlouct hodiny. Bim, bam, bim, bam.
Je to jak rozhřešení.
Najednou mě prostupuje kužel bílozlatého světla. Cítím proud nekonečné, čisté, bezpodmínečné lásky. Divím se, že mě může mít někdo tak rád, přestože o mě ví úplně všechno. Vytáhlo mě to z těla a dalo mi to zpátky víru, co jsem v sobě vždycky měla. Jen jsem na ní zapomněla.
Najednou se mi vybavují střípky z dětství jako film. Jsou mi 3 roky, naši si mě poprvé přivedli domů. Je tam spousta věcí, co vůbec neznám. Zakopávám o prahy, a pořád padám. Neumím přes ně chodit, protože v kojeňáku jsme prahy neměli. Když mě přes ně táta učí chodit, tak se u toho poprvé ve svém životě směju. Předtím jsem se prý ještě nikdy ani neusmála. To je ta nejkrásnější vzpomínka, na kterou jsem dávno zapomněla.
Dostávám novou šanci, teď, nebo nikdy. Jak jsem se mohla takovou dobu nechat ovládat! Cítím úlevu, už nemusím nic hledat. Světlo mě tam nechává, odchází, a já už vím, že odteď bude všechno jinak
