„Wau, no to byla teda šupa!“
Jsem divoká. Nedívám se vpravo, vlevo a přehlídla jsem nedovřené dveře. Rána do pravého spánku byla parádní. Což potvrzovala i boule na čele. Rázem jsem se stala jednorožcem.
A o tři týdny později…„Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou zablýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„No… můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.
Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“
Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“
Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…
Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho… Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš...
Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo?, ptám se pro sebe. Chci zavolat své lásce. Bohužel. Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.
Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života…
Tu noc jsem nespala.
„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.
Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná. Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo…
