Pocházím z malé naprosto neznámé vesničky na Šumavě. Jak říká Woody Allen v jednom svém filmu: „Ta vesnice je tak malá, že ji neznají ani ti, co tam bydlí.“
V této šumavské vesničce ráda trávím víkendy, protože ráda chodím na túry a fotím. To je taky asi jediná věc, která se tam dá dělat. Pochopte, zrušili nám hospodu, takže už ani chlastat se tam nedá.
V zimě to tam bývá opravdu náročné. Sníh je totiž krásný na lyžování, obzvláště nový prašan, který na fotkách vypadá nádherně, ale kdokoliv si někdy zkusil to odklízet, tak mi dá za pravdu, že je to pěkná fuška. Letos na začátku února napadlo najednou během víkendu několik desítek centimetrů sněhu. A já se během nedělního odpoledne potřebovala dostat na vlak do města, který by mě odvezl zpátky do Prahy, rozuměj do civilizace.
Bohužel v rodině nebyl nikdo, kdo by byl schopen mě v té vánici odvézt. Rozhodla jsem se tedy jakožto samostatná žena čelit nástrahám přírody sama a vydala se pěšky na vlak do nejbližší vesnice sama.
Problém byl v tom, že pokud někdo jde na túru, má na to speciální vybavení – pevné
boty, batoh nebo krosnu a třeba ještě trekové hole. To bohužel samostatná žena vracející se ze Šumavy do civilizace nemá, protože ta s sebou musí brát svůj notebook a podobné věci důležité k práci.
Takže jsem si vzala přes rameno svou cestovní tašku, kabelku s notebookem do jedné ruky a vyšla jsem. Protože to ale dost klouzalo, řekla jsem si, že bude užitečné, vzít si něco jako oporu, abych nespadla. Na to konto jsem vyfasovala dřevěnou sukovici, já tomu tak říkám, přesněji to byla stará násada od koštěte.
Bohužel se mi na ní nepodařilo odletět, takže jsem se o ni pouze opírala a takto po dvou hodinách cesty zasněženou šumavskou krajinou dorazila do blízké vesnice, kde jsem na jejím okraji sukovici nechala u stromu a slíbila jsem jí, že po jarním tání se pro ni zase vrátím.
Sukovice opravdu dodnes u toho stromu stojí a čeká, až se za ní v nejbližší době vypravím.
