„Ahoj.“ „Ahoj.“
„Jak se máš? Já jsem dneska docela unavená. Ale šťastná. Promiň,“ řekla jsem v rozpacích. Usmála ses.
„Tak to jsme na tom stejně. Lítala jsem celý den. Taky už jsem pěkně unavená. Jsi šťastná? To já přece vím.“
Nikdy jsem neviděla krásnější úsměv.
„Uhni,“ řekla jsi a sedla jsi si ke mně na postel. Zasmála jsem se.
„Jsi neuvěřitelná. Přijdeš si, kdy chceš, odejdeš, kdy chceš, posadíš se, kde chceš a já tě navzdory všemu vždy ráda vidím.“
„Je fajn, že máme za sebou ty trapné formality a konečně si tykáme,“ řekla jsi a rozesmály jsme se obě. „Byl to fičák. Dneska jsem proletěla snad celou galaxii. Mám práce až nad hlavu, ale zvládám to v pohodě. Je to tady zvláštní, víš?“ Tentokráte jsi Ty nestačila ukrýt rozpaky.
„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě a opět jsme se rozesmály.
„Jak mu je?“ zeptala ses zbytečně.
„Smutno,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Je náš, viď?“
„Ano, je náš.“
Turecký sed vyhovoval nám oběma. Nějak jsme se obě kroutily. Mně bolely záda a Tobě se špatně sedělo, od doby, kdy Ti chybělo tělo.
„Hele, já se jen tak proletím a protáhnu křídla, nevadí?“ Na chvíli ses vzdálila a láskyplně jsi mi věnovala nádherný vánek.
„Jsi nádherná, víš?“ řekla jsem upřímně. Usmála ses…
„Jsem přece anděl.“
Podívala ses na své nebeské hodiny bez ručiček.
„Už musím. Tak zase někdy příště.“
Spočinutí v objetí Tvých andělských křídel.
Tak neuvěřitelné.
Tak opravdové.
„S Bohem…“ loučí se pro dnešek se mnou Tvá ozvěna.
S Bohem buď, anděli, s pánem Bohem…
