Zamlaskání.
„Krucemburk, Krucemburk.“
Silnější zamlaskání.
Kruc…
„Proboha, Bedřichu, vzbuď se. To se nedá vydržet.“
„Co je, co? Co se děje?“
„No, mluvíš ze spaní. Porád Krucemburk, Krucemburk, kdo to má furt poslouchat? Vždyť to mám každou noc, co jsi vzal ten okres.“
„Promiň, Bětuš,“ omlouval se manželce předseda Okresního národního výboru v Chotěboři, pan Bedřich Ždírský. „To víš, Krucemburk, mám to pořád na stole. Ten tlak z kraje. Není to lehký.“
„Pro mě to není lehký, Bédo. Pro mě! Laskavě si to už koukej s krajem vyřešit a teď alou na gauč!“
Bedřich Ždírský se neochotně zvedl a odkráčel se vyspat do obýváku.
„Krucemburk, Krucemburk,“ mumlal si cestou pod vousy. Lehnul si. Už neusnul.
Ráno u snídaně jen stroze oznámil: „Svolám předsednictvo. Hned dneska!“
A jak řekl, tak i udělal.
„Čest.“
„Čest.“
„Čest Bedřichu.“
„Čest, Antoníne,“
„Čest Gusto.“
„Čest, Marie.“
„Čest, čest, čest.“
„Soudruzi, no tak, už čest, ano?!“
Jakmile padl dostatečný počet čestí, předseda Bedřich Ždírský zahájil schůzi.
„Soudruzi!“ začal naléhavým tónem. „Svolal jsem tuto schůzi za účelem projednání jednoho, avšak velmi důležitého bodu, řekl bych snad dokonce i restu. Jistě víte o výtkách z kraje.
„Á, Krucemburk...“
„Ano Antoníne, á Krucemburk.“
„Jasně Bédo, ale tos nás sem pozval jenom kvůli tomuhle? To snad počká, ne?! Ten tvůj tlak z kraje stejně za chvíli pomine. Krajský předseda má do důchodu už jen půl roku.“
„To, bohužel, nepočká Gusto! Nepočká. Bětuš nemůže spát. A když nemůže spát moje Bětuš, nemůžu spát ani já. Rozumíš tomu, Gusto?“
„Upřímně, Bedřichu, nerozumím.“
„To nevadí. Nejsi tu od toho, abys rozuměl. Jsi tu od toho, abys to odhlasoval. Tomu rozumíš, ne?“
Gusta přikývl.
„Tak, jak se to bude jmenovat? A potřebuju od vás soudruzi nějaké konstruktivní návrhy. Minule jsme se shodli jenom na tom, že to zní moc německy a že je to podobné jménu bratrance soudruha Ericha Honeckera, a to, jak všichni jistě víme, soudruzi, je nepřípustné. Nemůžeme jezdit koňskými povozy po bratranci soudruha Honeckera.
Místností se ozvalo souhlasné mručení, ale alternativní název pro Krucemburk ani jeden.
Trapnou chvíli ticha přerušil opět Gustav.
„Ždírec, pojmenujme to Ždírec-Předměstí. Lidi si to stejně pletou.“
„Gustave, ne že by mi to nelichotilo,“ poznamenal předseda Ždírský, ale tohle nám na kraji sotva projde, když je ten jejich předseda… no… odtamtud!“
„No jo, no. Tak co teď?“
Seděli, dumali, nevymysleli nic. Schůzí přibývalo a probdělých nocí u Ždírských v domě taky. Až jednou...
„Křížová!“ vykřikla po jedné takové noci u snídaně Bětuš. Předseda KNV v Chotěboři se přece jmenuje Kříž. Tak to bude Křížová. Křížová a hotovo! Zařiď to! Já chci spát!
A tak se také stalo. Z vůle lidu, vlastně spíš z vůle Bédovic Bětuš, se z Krucemburku stala přes noc Křížová.
Epilog: O 44 let později se to z vůle 17 lidí, přihodilo zase opačně. A to je dobře, kde bychom to byli, kdyby nám vládla nějaká Bětuš.
