Během života v Austrálii jsem musela přivyknout před nazutím boty řádně vyklepat a před ulehnutím řádně prohledat ložní prádlo. Je totiž proslulá svými druhy živočichů se schopnostmi zabít člověka téměř v jedné minutě.
Stalo se to jednoho parného rána během výletu do vnitrozemí v okolí řeky jejíž jméno jsem zapomněla. Rádi fotografujeme, a tak jsem zrovna poskakovala po říčních kamenech hustě pokrytých brčálově zeleným mechem, vyzývavě se smála do objektivu, když mnou projela bolest přímo nepředstavitelná. Po několika minutách agónie jsem přestala vřeštět a nadávat, zrak se znovu zostřil a v uších mi hučelo již o poznání méně.
Podívala jsem se do místa, kde jsem před tím stála, jelikož jsem pojala podezření, že jsem na zdroj bolesti nejspíše šlápla. Ležel tam maličkatý, nožičkou ještě trochu škubající pavouček. Nebyl nijak zvláštně zabarvený ani ničím jiným nápadný. Zírala jsem na něj, ale malé šplouchnutí jej spláchlo dříve, než jsem si ho stihla uložit do ubrousku, který jsem tahala z kapsy. Utřela jsem si jím tedy nudli u nosu a vydala se k břehu kulhajíc a naříkajíc.
Opodál randící pár nám nabídl ochotně pomoc na cestě k vozu, což jsem ocenila se slovy, že určitě brzy umřu. Usadili mne na sedadlo spolujezdce a roztřesenou rukou jsem hmatala v tašce mobil, abych si zavolala lékařskou pomoc.
Byl vybitý. Tak je to jisté, zemřu pomalou a krutou smrtí přímo tady, v divočině, tak daleko od civilizace. Cestou k pomoc jsem nevnímala téměř nic, jen to, jak ze mě život prchá. Jelikož jsem profesí záchranářka, zaznamenala jsem veškeré předsmrtné fyziologické symptomy. Patří k otravě i slintání? Určitě. Opět jsem propukla v kvílivý pláč, a v tom jsme v zarostlé stráni zahlédli dům. Vyvrávorala jsem se v posledním tažení z auta a když ani po pěti vteřinách mého bušení na dveře nikdo nereagoval, do domu jsem vtrhla. Ocitla jsem se v malé předsíňce ústící do obýváku, ve které sedělo hned několik lidí. Žádný úlek se jim ve výrazu nezračil, líně na mne pohlédli a paní domu na mě od plotny zavrčela, co že bych ráda.
„Telefon!“ vykřikla jsem. „Musím si okamžitě zavolat, jde mi o život. Jsem pokousána pavoukem a je mi moc zle.“
Pokyne hlavou k držáku s přístrojem, odvrátí se ode mě a pokračuje ve své práci. Ani ostatní obyvatelé domu si mě nevšímali, ale bylo mi to jedno. Volám záchranku a naštěstí mám opravdu velmi dobrou angličtinu a jsem tedy schopna soucitné a trpělivé dispečerce vylíčit své neštěstí opravdu barvitě a podrobně.
Ta mě vyslechne a zeptá se: „No, a jak to v místě pokousání vypadá nyní?“
Rychle odpovídám a s nadějí v hlase se ptám: „A kdy dorazí posádku? A posíláte vrtulník? Jsou již jistě na cestě?“
Neodpovídá a na naopak pokládá další irelevantní dotazy. S pocitem, že mi zbývá několik málo minut života mi dojde trpělivost a útočím: „Nevolám linku bezpečí, ale bojuji o holý život“. Hlas na druhé straně drátu mne však jen mile ujišťuje, že pokud by šlo prudkou otravu, už bychom spolu nehovořily a že se v klidu mohu vrátit do stanoviště a budu-li mít příležitost, nohu si chladím. Vřele se rozloučila a já zůstala ještě chvíli s otevřenými ústy naslouchat tónu ukončeného hovoru.
Poděkovala jsem paní domu a odkulhala zpět do vozu sdělit, že tedy to zřejmě přejde a že ač se dá hovořit spíše o zázraku, nejspíše to přežiji.
Přeci jen o poznání klidnější jedeme zpět. Mimoděk si hladím nohu a hmatám něco podivně slizkého. Nohu si vykroutím a přiblížím k obličeji tak, abych si ji mohla lépe prohlédnout a vidím něco tmavého přímo mezi prsty nohy, jen malý kousek od samotného kousnutí, které bylo oteklé a zarudlé. Prsty roztahuji od sebe a předchozím vyčerpání neschopna další hysterické scény pouze vytahuji s ledovým klidem kapesníček, vkládám do ruky příteli za volantem a zašeptám:
„Byl bys tak laskav a vyndal mi z nohu tu obrovskou pijavici?“
Reaguje prudkým zabrzděním vozu a peprné nadávky na adresu vousaté pijavice, kterou jsem si z řeky odnesla nevědomky jako nechtěný suvenýr.
