„Mistře, mistře Santini,“ vrazí rozcuchaný mladík do krčmy U černé kočky.„Ááaá Horácio, už je na čase, že ses ukázal. Támhle sedí,“ vítá jinocha hostinský.
U stolu usrkává z dřevěného korbele víno, slavný Santini, architekt.
„Bon jorno, eeee, maestro Santini, eee nuovi messaggi, eee eee, Io porto, eee."
„Prosim-tě, mluv česky,“ okřikne ho Santini. Pohrdavě si italsky zamručí. Na upoceného Horácia se ani nepodívá.
„Promiňte mistře, prostě nesu dobré zprávy. Dostali jsme novou zakázku. Od nějakého Výmluvy.“
„Opat Vejmluva, sakra Horácio, vždyť je to opat. Už jsme u něj dělali interiéry. Ježiši, na co ty pořád myslíš. Dej sem to lejstro.“
Drahý Blážo, příteli,
potřebuju pomoct. Chtěl bych postavit pořádnej kostel na počest chudáka Jana z Pomuk. Já vím, už je to skoro 200 let, ale Blážo, já ti měl v noci zjevení, že se smažím v pekle. Už nejsem nejmladší a těch hříšků pár je. A ty taky nejseš žádnej andílek. Víš, napadlo mě, že by se Janík svatořečil a postavili bychom mu pořádnej chrám. Ať to máme u Petra tam nahoře dobrý.
Hele Blážo, vymysli jim něco pořádnýho, jak to máme rádi, symboly, tajemství, záhady, fresky, štuky, geometrii. Ty si poradíš. Jo a taky zkus novej styl, to Baroko mě rozčiluje. Jen tam zamontuj do toho pětky a hvězdy. Papež toho Jana bude schvalovat, víš, strašně je teď zapálenej do numerologie.
Jo ale Blážo, žádná Praha, budeme to stavět někde u Krucenfixu na Zelený hoře, nějaká díra na Moravě. Já vím, taky se mi tam nechce, ale církev se ti zlatem odvděčí. O to se postarám. V Praze by si toho všimli a začali by do toho šťourat.
Bůh tě ochraňuj.
Opat Vejmluva
PS: už bys měl přijít ke zpovědi.
„Horácio, máme práci. Sedni. Tady máš tužku, papír. Než dopiju, udělej podklady k půdorysu.“
„Ale mistře…“
„No co tak koukáš. Prostě namaluj pár kružnic a ať to vypadá.“
