V ruce mám už připravené desky s textem a pomalu stoupám po schodech na jeviště. Sedám si na židli a dívám se dolů, do diváků.
Reflektory mi svítí do očí. Jsem víc a víc rozechvěný, neklidný. Nemůžu ani otevřít pusu. Natož číst. Jazykem přejíždím po patře. Na stole je sklenička s vodou, moje záchrana. Konečně hlt vody. Vždyť přečteme každý svojí povídku a jdeme, uklidňuji se. A tak se ještě znovu napiji vody.
Jsem strašně nervózní. Jana říkala: „Dejchej do břicha a tím se uklidníš.“
Copak tady můžu? A ještě kdybych vyfukoval pusou, jak nám to radí, vypadal bych jak velryba. Klídek Zdendo, říkám si, klídek.
Nataša už čte. Ale já slyším jen nějaká slova. Nemohu se soustředit. Sedím tady nahoře, rozhlížím se a pozoruji ostatní. Z dálky slyším potlesk pro Natašu.
Tak tady jsou ta prkna, kde herci v každém divadle večer co večer předvádějí svoje umění. Na těchto prknech se herci odevzdávají svým rolím, přeměňují se na milence, vrahy, podvodníky, zahradníky, trosečníky, politiky a jiné postavy. Odměnou je jim potlesk, který jim dodává sílu a chuť přijít zítra znovu a znovu. A teď, teď tady stojím také já. A také já si zkusím jaké to je, být na jevišti a sklidit ten nezapomenutelný potlesk.
Už začíná číst Asja. Diváci se naprosto ztišili a poslouchají překrásnou povídku, kterou Asja čte tak mile, něžně, jak to vyžaduje její křehký text. Síla jejího hlasu, intonace, přízvuk a nakonec i nepřesná čeština, to všechno pravdivě vykresluje obraz její povídky o babičce, vnučce, o Bohu o lásce a smrti. A žlutá růže se rozvoní po celém jevišti. Tak krásně Asja umí psát a číst.Za malou chvilku mi, ale předá mikrofon.
Snažím se zopáknout si text. Očima neustále čtu dokola první větu. A zase znovu a znovu, jen a jen tu první větu. Přistihnu se, že hýbám pusou. Rty potichu čtou. Napiji se znovu trochu vody. A ještě trochu. Hrůza. Už to bude.
Asja pokládá mikrofon a Dana představuje dalšího čtenáře. Tedy mě. „… a povídka se jmenuje Měření lásky…“ slyším z dálky. Nevím, co říkala ani na začátku ani na konci. Jen se na mě podívala a očima řekla: „Můžeš.“
Seš klidnej, seš úplně klidnej, tak začni, říkám si.
Beru rozvážně mikrofon do ruky a překvapuje mě, že je docela těžkej. To jsem si myslel, že je to jen taková trubka, ale není to tak.
A jak to říkal Bořek?
„Drž ten mikrofon asi 10 cm od pusy.“
No jó, ale copak to odhadnu? Je to tak těch deset cenťáků, né?“ Asi jo.
Začínám číst. „MĚŘENÍ LÁSKY…“ a dál a dál hřmotným nervózním hlasem halekám do mikrofonu.
Před koncem povídky si uvědomuji, že mluvím hodně nahlas. Můj hlas se valí sálem jako tsunami. Asja mluvila tak něžně, mazlila se s každým slovíčkem a já … já tu svoji povídku čtu jako buldozer. Dočítám poslední větu.
Snad někdo tleskal, snad se někdo smál, já nevím.
Pryč, hlavně musím pryč!
Všichni účinkující se zvedáme a odcházíme mezi diváky ze světel reflektorů. Odcházíme z těch slavných prken, kde jsem mohl získat tu slávu. Měl jsem to na dosah ruky.
Už to vím, že psát ano, číst ne.
Mizím. Volá mi syn, chvátá domů.
Jsem rád, že mě odveze.
V zádech nám svítí modrý nápis Dobeška.
Ten Zděnek mne skoro rozplakal.
A já jsem si myslila, že měla nejhorší propadák ze všech. Děkují tobě, že jsi mně to poslala. Předej, prosím, jemu mou děkovnou odpověď. Mám tebe ráda.
Asja Žilová
 |
| Nácvik rétoriky 22.11.2019 |
