Růžové červánky pozvolna šednou a do houstnoucí tmy mávají oranžové a červené plamínky našeho ohně. Suchého dřeva je na školní zahradě dost, zelená tráva je příjemně měkká. Je tady skoro celá naše parta, my holky s našima klukama.
Po azurovém dni stráveném na koupališti – co víc si v sedmnácti letech přát. Zábava je v plném proudu, hnědá láhev s pivem střídá majitele. Vášnivé polibky a výbuchy smíchu, stříbrné struny kytar kmitají v rockovém rytmu.
„A hele, švestky!" vítáme bezelstně dva příslušníky SNB.
„On vás ten humor přejde, chuligáni," brzdí naši rozjařenost starší policajt. „Kluci s náma pojedou hned, holky se dostaví zítra ráno k sepsání výpovědi o rušení nočního klidu."
Sametově modrá tma, která byla ještě před chvílí tak sladce vlídná, najednou zhořkla a zčernala.
My holky máme poradu, jak to těm policajtům zítra nandáme. Hrdě se jim postavíme, ať kluci vidí, jak jsme statečné. Celý ten buzerující režim prostě svými argumenty nahlodáme… Cestou domů se euforie rozplývá. Co tomu asi řeknou naši…
Jasně, že mám zaracha. Domácí vězení je nejhorší trest, jaký si mohli naši vymyslet. Máma brečí a táta jen zamyšleně pozoruje památeční doutník. Dostal ho přesně 20. srpna 1968 od svého kamaráda, který týden nato emigroval. Teď má doutník vystavený v knihovně a čeká, až se zase s kamarádem uvidí. Jednu dobu dokonce uvažoval o tom, že bychom za ním do Kanady odjeli taky, ale máma byla proti.
Teď mám navenek kamennou tvář, všechno je mi jedno, ale uvnitř se třese dušička malého děvčátka. Zrovna teď bych potřebovala nějakou konejšivou náruč, ale táta mlčí a kouká na doutník, máma pořád ještě brečí a kluci jsou u policajtů.
Vzmáhá se ve mně odpor – vždyť se tak moc nestalo, tak proč tolik pozdvižení? S hlavou hrdě vztyčenou kráčím na místní oddělení VB.
Zelená uniforma mě vede do kanceláře.
„Tak co mi, soudružko, k celému incidentu vypovíte?" vítá mě příslušník v civilu. Vypadá celkem mladě, vestu ale evidentně pletla maminka, šedé tesilové kalhoty s pukama jak po dědovi, celkový dojem nevalný… Vzpupně vnáším do místnosti svoje nové modré džíny, pečlivě rejžákem vydrané do bledých fleků.
„Dyť se zas tak moc nestalo, jen jsme…"
„Rušení nočního klidu je závažný přestupek," přeruší mě stroze. „Uvidíme, co tomu řeknou ve vaší škole. Aby vám nebylo ukončeno studium!"
To mě nenapadlo! Najednou jsem jako v mlze, slzy se mi derou do očí.
„No, ale že je to poprvé, tak to vyřešíme jen domluvou. Ale přijdete za mnou ještě jednou, doplníme nějaké detaily."
Hodný a zlý policajt v jednom, asi mají málo lidí.
„Nakonec, ať nejsme tak formální, můžeme to probrat někde pěkně v klidu v kavárně… Vidím ten problém v tom, že jste si nevybrala vhodnou společnost, měla byste mít někoho seriózního, aby vás to nesvádělo k nepředloženostem.“
Žlutá pletená vesta se ke mně důvěrně naklání a přibližuje mastnou přehazovačku z řídnoucích vlasů. Vnímám jen rudý flek na žluté ploše vesty, zřejmě rajská omáčka ze včerejška. Mám sucho v ústech, hučí mi v uších, cítím, jak rudnu.
To jsem to teda systému nandala…! Zmateně něco blekotám, rychle podepisuji jakýsi papír. Ani jsem ho nečetla, hlavně rychle ven.
„Mám na vás telefon…", vzdáleně ke mně ještě doléhá hlas žluté vesty, zatímco celá červená pádím oprýskanou zelenou chodbou k východu.
Večer naši nejsou doma, konečně se setkávám s posmutnělou partou. Hrůza, všechny kluky ostříhali dohola. S opálenými obličeji kontrastuje bílá kůže na hlavě. Jsou fakt divní bez svých krásných bujných hřív, hnědých, černých i rezavých. Kraťoučké strniště vlásků jakoby ztratilo svoji původní barvu a vypadají teď všichni tak nějak stejně. Co se dělo u policajtů, nechtějí říct, ale zdá se, že jsme to systému nandali podobně. Moje historka se žlutou vestou na chvíli trošku pozvedla náladu, ale další dny už nebyly zdaleka tak radostné jako dřív. Mejdany na hřišti se staly opatrnějšími, několik mileneckých párů se rozpadlo a růžová bezstarostnost se ne a ne vrátit. Byl začátek školního roku. Mě k pobavení celé party dál uháněl policajt, který měl zřejmě bezednou zásobu různě barevných pletených vest, a kluci obdrželi povolávací rozkazy na vojnu. Ztratili se ve vojensky jednotvárně zelené šedi mezi stovkami dohola ostříhaných hlav. Časem to vzdala i pletená vesta a to byl definitivní konec našeho pestrobarevného léta.
A doutník, dávno vysušený, dál leží v knihovně a čeká.
Úprava pro autorské čtení:
Doutník (Barevné léto, Jak jsme to nandali systému)
„Jestli toho kraválu nenecháte, zavolám na vás policajty!“ hlučně práská oknem nějaká baba z protějšího domu. Zvuk kytar se v podvečerním tichu pěkně nese a zpíváme taky moc hezky, tak nevím, co má?! Takoví MY teda nikdy nebudeme!
Růžové červánky pozvolna šednou a do houstnoucí tmy mávají oranžové a červené plamínky ohně. Zelená tráva je příjemně měkká. Je tady skoro celá naše parta, my holky s našima klukama.
Zábava je v plném proudu, hnědá láhev s pivem střídá majitele. Vášnivé polibky a výbuchy smíchu.
„A hele, švestky!" vítáme bezelstně dva příslušníky SNB.
„On vás ten humor přejde, chuligáni," brzdí naši rozjařenost starší policajt. „Kluci s náma pojedou hned, holky se dostaví zítra ráno k sepsání výpovědi o rušení nočního klidu."
Sametově modrá tma, která byla ještě před chvílí tak sladce vlídná, najednou zčernala.
My holky máme poradu, jak to těm policajtům zítra nandáme. Hrdě se jim postavíme, ať kluci vidí, jak jsme statečné. Celý ten buzerující režim prostě svými argumenty nahlodáme… Cestou domů se euforie ale rozplývá. Co tomu asi řeknou naši…
Mám zaracha. Domácí vězení je ten nejhorší možný trest. Máma brečí a táta jen zamyšleně pozoruje památeční doutník. Dostal ho přesně 20. srpna 1968 od svého kamaráda, který týden nato emigroval. Teď má doutník vystavený v knihovně a čeká, až se zase s kamarádem uvidí.
Vzmáhá se ve mně odpor – vždyť se tak moc nestalo, tak proč tolik pozdvižení? S hlavou hrdě vztyčenou nakráčím na místní oddělení VB.
Zelená uniforma mě vede do kanceláře.
„Tak co mi, soudružko, k celému incidentu vypovíte?" vítá mě příslušník v civilu. Vypadá celkem mladě, vestu ale evidentně pletla maminka, šedé tesilové kalhoty s pukama jak po dědovi… Vzpupně vnáším do místnosti svoje modré džíny, pečlivě rejžákem vydrané do bledých fleků.
„Dyť se zas tak moc nestalo, jen jsme…"
„Rušení nočního klidu je závažný přestupek," přeruší mě stroze. „Uvidíme, co tomu řeknou ve vaší škole. Aby vám nebylo ukončeno studium!"
To mě nenapadlo! Najednou jsem jako v mlze, slzy se mi derou do očí.
„No, ale že je to poprvé, tak to vyřešíme domluvou. Ale přijdete za mnou ještě jednou, doplníme nějaké detaily."
Hodný a zlý policajt v jednom, asi mají málo lidí.
„Nakonec, ať nejsme tak formální, můžeme to probrat někde v klidu v kavárně… Vidím ten problém v tom, že jste si nevybrala vhodnou společnost, měla byste mít někoho seriózního, aby vás to nesvádělo k nepředloženostem.“
Žlutá pletená vesta se ke mně důvěrně naklání a přibližuje mastnou přehazovačku z řídnoucích vlasů. Mám sucho v ústech, hučí mi v uších.
To jsem to teda systému nandala! Zmateně něco blekotám, rychle podepisuji jakýsi papír. Ani jsem ho nečetla, hlavně rychle ven.
„Mám na vás telefon…", vzdáleně ke mně doléhá hlas žluté vesty, zatímco celá červená pádím chodbou k východu.
Večer se konečně setkávám s posmutnělou partou. Hrůza, všechny kluky ostříhali dohola. S opálenými obličeji kontrastuje bílá kůže na hlavě. Jsou fakt divní bez svých krásných bujných hřív. Co se dělo u policajtů, nechtějí říct, ale zdá se, že jsme to systému nandali podobně.
Mejdany na hřišti se staly opatrnějšími, několik mileneckých párů se rozpadlo a růžová bezstarostnost se ne a ne vrátit. Byl začátek školního roku. Mě k pobavení celé party dál uháněl policajt, který měl zřejmě bezednou zásobu různě barevných pletených vest, a kluci obdrželi povolávací rozkazy na vojnu. Ztratili se ve vojensky jednotvárné zelené šedi. Časem to vzdala i pletená vesta a to byl definitivní konec našeho pestrobarevného léta.
