Týden ve tmě – napsala Irena Pokorná

V chatce byla černočerná tma. Zkoušela nejprve nahmatat to, na co se před tím dívala. Šla krok po kroku podél stěny. Byla chladná a lehce hrbolatá. Pokračovala rukou až k zemi. Zhruba po dvaceti centimetrech se dotkla dřevěného obložení místnosti. Dřevo jí přineslo příjemný pocit tepla a bezpečí. Projít celý prostor jí zabralo možná půl hodiny, možná hodinu. Ztratila představu o čase. Cestou narazila nohou o postel a uhodila se. Zaklela. U křesla a stolku byla už opatrnější a než udělala další krok, zavzpomínala na vnitřní obraz, který si stihla otisknout do paměti v době světla. Zaskočila ji náhlá závrať a pocit strachu a dezorientace.
Přesunula se opatrně na měkkou a hebkou postel a stočila se do klubíčka. Tma kolem ztěžkla a spolu s naprostým tichem jí prostupovala celým tělem.
Po chvíli zaslechla tlukot svého srdce. Zvuk! Úžasné! Začala tiše naslouchat vlastnímu tělu. Tep, dech, každý drobný pohyb, to vše vydávalo nádherné rozmanité tóny. Myšlenky ale stále vířily a nechtěly se zastavit. Vzpomněla si, že na stolku u křesla má první jídlo a pití. Pocit, že má nějaký úkol a program, jí potěšil. Byl dotykem vnějšího světa. Po čtyřech se vydala směrem k obědu. Ještě byl teplý a krásně voněl. Vnímala chutě intenzivněji než kdy dříve, byla schopna poznat slanou, kyselou, hořkou i nasládlou chuť v každém jednom soustu. Spokojeně se usmála se a vybavila si svého muže, který je kdesi v chatce poblíž, a zápasí s prvními momenty Terapie tmou nejspíš podobně jako ona.