Jupí, celé červencové odpoledne přede mnou. Obloha vymetená, to by chtělo za odměnu někam k vodě. Jsem upřímně ráda, že jedu domů z práce. Na oddělení byl blázinec. Přijímalo se, operovalo, taky propouštělo. Cestou od autobusu ještě přemítám, zda pan X dostal správné kapky a paní Y hořký čaj na stoleček.
Že by blázinec pokračoval, nebo je už jen v mé hlavě? Já snad slyším koledy! Z pracovního rozjímání mě vyrušuje „…dudlajdá, pastušků…“ Ještě pár zdvořilostních vět se sousedkou, a když slyším, že k nám jdou tři králové, pojímá mě určité podezření a přidávám do kroku. Navíc v naší ulici něco příšerně páchne.
Ke dveřím rodinného domku už běžím, na prahu u vchodu se z otevřeného okna dozvídám, že „…Štědrej večer právě nastal.“ V závěsu za tóny jde nelidský smrad. Podezření je potvrzeno. Jsem si téměř jistá, kdo zavinil infarkt, který se mnou za chvíli bací o zem. Kvaltuju bytem a stereo vypínám v momentě, kdy se mnou chce jít do Betléma. No to je vrchol všeho. Televize běží a cápkové z Beverly Hills právě baští krocana díkuvzdání. Hledám vhodnou nadávku, ale prohodím jen, že „Kluci, to jste se o pár hodin spletli, u nás se budou teprve rozdávat dárky.“
Div jsem nevytrhla ze zdi kabel i se zásuvkou. Vždyť jsem pod pohrůžkou fyzických trestů ten nevýchovný seriál u nás doma sledovat zakázala. Já tě, Johano, zašlápnu jak červa, hned jak tě najdu! Jediné, co ale nacházím, je mikrovlnka plná smrduté, ven vytékající břečky. Na stole opodál leží celofánek od syrečků. Soptím jak Etna, tenhle pokus o prázdninový oběd budeme větrat nejmíň rok. Proč?! Vždyť měla jídlo v lednici. Tolik neplechy za jedno jediné dopoledne.
Johano!!! Kde jsi, já z tebe udělám mrkev nebo radši dvě. Nic se ale neozývá. Na podobné výstřelky jsme si za společné roky s dcerou už zvykli, nenudíme se s ní. Schody do patra beru po třech; aby se jí tak něco stalo! Rozrážím dveře do chodby a ty další do pokojíku a tam… tam spí devítiletá Šípková Růženka. Jak mohla v takovém rámusu usnout?!
Pod paží drží otevřené album s fotkami z loňských Vánoc. Teď chápu, proč právě koledy. Probouzí se, naše oči se setkají. Vztek už mě dávno přešel, mám ji moc ráda, příšerku příšernou. Vstávej, žabko, vezmeme plavky a pojedeme se k rybníku vykoupat. Třeba budeme mít štěstí a chytíme kapra, pak můžeme někde cestou koupit bramborový salát a znova pustíme koledy, ale jen potichu. Svítí jí oči, asi má pro mě i dárek. Nakonec to není zase tak špatný nápad, udělat si generálku na Vánoce v červenci. Jo a mikrovlnku, tu zítra odvezu do sběrného dvora. Až na dnešní alchymistický pokus v ní nikdo posledních pět let nic nevařil, nebude nám vůbec chybět.
