Pracoval v nočním podniku a ona ho přiměla k návratu domů. Dala mu peníze, aby si otevřel obchod. Hasan však hostil kamarády, peníze propil a pak volal Hanně do Prahy, aby mu poslala další. Telefonátům v amharštině jsem nerozuměl, netušil jsem, co se děje. Jen mě štvalo, že v jedenáct večer u nás drnčí telefon a vedou se hovory zvýšeným hlasem.
Jednoho dne mi Hanna zčistajasna oznámila, že už nemůže odkládat cestu domů. Já tam případně nemusím, jestli nechci. Zdálo se mi divné, že tak náhle, ale bylo pro mě nepřijatelné, abych nejel navštívit svou africkou rodinu, kterou jsem znal jenom z Facebooku. Důvěřivě jsem naplánoval výlety za kávou do provincií Jimma a Welega a do přírodních rezervací v Bale Mountains. Nikam jsme nejeli!
Jako krajina z mlhy postupně vyvstávaly před mými zraky obrysy dění u Alice. Hanna už z Prahy přesvědčila strýce a sestru, aby našli parcelu a začali stavět pro Hasana domek – že jim to zaplatí. Kontrolní den na stavbě překvapil všechny, mě technologicky. Lehká dřevěná konstrukce zapuštěná do betonových základů, dvě místnosti, střecha. Dva dělníci nosili dovnitř štěrk a vysypávali prostor mezi základy. Rodina diskutovala, tváře vážné. Podle Hanny nešly práce dost rychle.
Večer jsme leželi na posteli v hotelu a ona se mi konečně svěřila. Řekla, že dokud se Hasan od mámy neodstěhuje, ona se od ní nehne. Máma musí být v bezpečí. A my musíme Hasanovi se stavbou pomoci.
Cože? Zaplavil mě vztek a beznaděj. Tohle nemůže být pravda! Tohle už jsem zažil! Bylo mi sedmnáct. Rodiče se nedokázali domluvit a máma se rozhodla, že si postavíme vlastní dům, aby na tátovi nebyla závislá.
„Ty nemáš radost?“, ptala se mě u vánočního stromku, když jsem vybalil zednickou lžíci. Následovalo pět let otročení, čas ztracený nejblbější prací, jakou si jen lze představit. Nekvalifikovanou, tupou, bez fantazie, bez tvořivosti. Rozmyslel jsem si miliónkrát, že takhle marnit život už nikdy nechci. Sakra práce! Měl jsem tenkrát emigrovat nebo alespoň jít na vojnu!
Takže teď jsem odjel do Afriky, abych tam tahal pytle s cementem a balvany a dřel jako nádeník na stavbě pro nějakého budižkničemu a vyděrače? Doteď jsem tu byl za hosta, od zítřka budu otrokem! Bude ze mě bílý otrok u černého kriminálníka. Všichni mnou budou opovrhovat, kdo mě tady ještě včera obřadně hostili!
„Chceš odjet?“
„Jenom z tebe tahá peníze! Když mu dojdou, ohrožuje Alici, aby dostal další. Je to sprostý vyděrač! Čím více mu dáš, tím víc bude chtít. Nikdy to neskončí!“
Tak na tohle ona vydělává jako sestra v pražské nemocnici? Dře, neutrácí, spoří a pak to hodí do chřtánu tomu tlusťochovi?
„Chceš se vrátit do Addis?“
„Zítra ti povím.“
Věděl jsem, že nedokážu nechat ji v tom plácat. Dala si těžký úkol a od toho mě má, abych ji podpořil. Je zodpovědná, statečná a silná, tvrdohlavá a naivní. A je to moje žena. Zítra jim všem od plic řeknu, jak je to nemorální, podporovat narkomana a vyděrače! Jestli se báli, že na mě ten hajzl vztáhne ruku a on to zkusí, urazím mu pazoury!
Druhý den se na snídani u Alice sešli moji vážení strýcové a švagři. Hasan plakal a sliboval, že už bude hodný, ať ho nevyhánějí. Zatínal jsem zuby a pěsti a čekal na svou chvíli.
„Hanno, o čem se mluví?“
„Domlouváme se, kdo bude kontrolovat stavbu ráno a kdo odpoledne, aby pracovali. Když je nekontroluješ, oni se flákají.“
Jak té amharštině nerozumím, vykládal jsem si hodně věcí jen přibližně. Nenapadlo mě, že pomáhat Hasanovi znamená kontrolovat rozpočet a dělníky, nikoli dřít na stavbě. To ostatní byla moje projekce ze zážitků z minulosti. Spadl mi kámen ze srdce. A tak jsem byl zachráněn z otroctví a zachoval si skvělou ženu.
