Bylo ale jasné, že jako pracovnice v odboru grafického designu, kterou múza nenavštívila od předposledního partnera, to mám spočítané. Nepomohlo ani to, že jsem si do svého studia vylepila fotografie rodinných členů ve věku od jednoho do pátého roku, na stůl postavila kalendář se štěňaty a přes zeď navěsila lampiony štěstí.
Vedení nepochopilo, že tím byla malá podkrovní místnůstka bez oken přivlastněna – mnou – a i přes zcela očividné náznaky zdomestikování a znemožnění jakékoliv manipulace s jejími obyvateli – mnou – se mě z ní rozhodlo vystěhovat.
„Dal jsem ti měsíc, abys s něčím přišla,“ opakoval ředitel a na čele mu vyskakovala žíla, „nemáme dost peněz ani času na to, abychom si tu drželi zaměstnance, jejichž výkonnost by se dala zaokrouhlit k nule!“
Pravda je taková, že chyba na mé straně nebyla. Na to jsem si dost nastudovala. Ohrožení svého místa jsem vnímala dlouhodobě, od té chvíle, co jsem si uvědomila, že moje hlava vážně není schopná přijít s čímkoliv kloudným. Žádná inspirace, nápady, vize, nic. A tak jsem se začala problému naplno věnovat. Pořídila jsem si odborné publikace o funkčnosti pravé hemisféry a v čase pracovní doby se je jala v pohodlí podkrovního studia prozkoumávat. Nemusela jsem jich přečíst dost na to, abych zjistila, že trpím syndromem vyhoření, psychickou poruchou způsobenou stresem a dysfunkcí kreativního centra mozku.
O tom ale ředitel nechtěl nic slyšet. Tak jsem spolkla slzy, sbalila rámečky s fotografiemi do krabice a šla.
Teprve, když jsem stála před budovou mého bývalého pracoviště, mi došlo, jak mě život zastihl nepřipravenou. Nájem čekal na zaplacení, lednička zela prázdnotou a benzín s naftou podražil.
Když už mám vstoupit do bídy, tak se slávou, rozhodla jsem se nakonec. Ujistila jsem se, že poslední výplata z účtu neodplavala do neznáma tak, jako všechny předešlé, a vyrazila do víru velkoměsta.
Nejdřív zahojím zraněnou duši dobrým obědem a potom nakoupím jídlo, které mi vydrží až do získání nové práce, plánovala jsem, zatímco jsem procházela
provoněnými ulicemi plnými asijských bister. Jeden neonový nápis za druhým mě zval do laciných podniků a já mohla jen ztěžka odolat.
„Slečno, krásný den, oslavte ho v restauraci U bílého jasmínu,“ vytrhl mě z úvah drobný mužík, jenž se mi zničehonic objevil v cestě. Těžko ho popsat jakkoliv podrobněji, protože většinu mého zorného pole zabíral lesklý letáček, který mi strkal pod nos. Vzala jsem si ho od něj a přelétla pohledem. Jako léty prozkoušená designérka jsem hned poznala, že reklamní leták by potřeboval nejednu úpravu. Jako léty prozkoušená designérka… bez nápadů.
A tak už jsem během několika chvilek seděla na odrbaných sedačkách restaurace U bílého jasmínu. Šikmoocí zaměstnanci kolem mě snaživě cupitali a já zasněně vzpomínala na to, jaké to bylo, když jsem ještě měla práci.
„Co si budete přát?“ oslovil mě zanedlouho jeden z nich.
„Máte rýžové nudle?“ řekla jsem.
Obsluha se na mě podívala způsobem, jako by uvažovala, jestli otázku, zda-li mají v čínské restauraci rýžové nudle, myslím vážně, a pak řekla:
„Máme.“
Na jídlo jsem skoro ani nezačala čekat, když se u mě znovu asiat objevil. Místo pořádného talíře nudlí ale v rukou třímal porcelánový podtácek, na němž ležela drobná sušenka půlměsícovitého tvaru.
„Pozornost podniku,“ vysvětloval, „tradiční čínská sušenka štěstí.“
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„Když ji rozlomíte, uvnitř najdete tradiční čínské rčení. Obsahuje tradiční čínskou moudrost a odpovědi na mnoho nevyřčených otázek,“ odvětil trpělivě.
Nějakou tu tradiční čínskou moudrost bych asi v životě zrovna potřebovala, přiznala jsem sama sobě, když jsem si od něj talířek s koláčkem vzala. Sušenka vypadala značně okorale, ale hezky voněla. Sladce. Neváhala jsem tedy, a rozlomila ji vejpůl s očekáváním životaměnícího proroctví.
Na klín mi přitom vypadl přehnutý lísteček papíru. Aby nezmizel ve stínu pod stolem, odhodlaně jsem se ho zmocnila a rozložila ho v prstech.
„Ani nejrychlejší kůň nedostihne slovo vyřčené v hněvu,“ hlásala drobná písmenka.
Krátce jsem se nad slovy zamyslela, a užuž se chtěla pod pohrůžkou lidové čínské moudrosti začít kát, že jsem možná přeci jen ředitelovi neměla nadávat do „misogynního omezence, co hodí moji milovanou místnost tvorby do spárů přestárlým čmáralům“... když tu mě osvítilo vědění.
A nejen vědění. Vize. Kreativita. Múza.
Přes moji mysl najednou cválal kůň stíhaný spalujícím hněvem. Žárem, plameny, co mu olizovaly kopyta. Rudé šlahouny spoutávaly siluetu vznešeného zvířete, to ržálo v bezmoci, a rychle jako vítr prchalo. Oheň byl ale rychlejší, a mně se v hlavě míhaly rudé, oranžové a černé obrazce.
To bylo ono. Geniální souhra barev, tvarů a slov. Výjev, který dokáže zpeněžit emoce. A moje zpáteční letenka do podkrovního studia a světa zaměstnaných.
Ani jsem nečekala na hlavní chod, hodila na stůl stravenky a jako namydlený blesk vypálila z bistra. A nejen z bistra, ještě dál, přes hlavní třídu, až konečně, k prosklenému mrakodrapu plnému kanceláří. Z nichž přes desítku patřilo oddělení grafického designu.
Když mě ředitel uviděl ve své kanceláři sotva půl hodinu poté, co mě z ní poněkud rázně vyprovodil, netvářil se vůbec nadšeně. Ale s žhavým výtvarným návrhem takřka na dlani mu to nemohlo vydržet věčně. Tradiční čínská moudrost mě nemohla zklamat.
Dobrých dvacet minut jsem mu popisovala svou vizi, pokreslovala náčrtky a snažila se ho přesvědčit o jejich dokonalosti. A opravdu, po předlouhém přesvědčování a desítkách proseb o navrácení mého milovaného tvůrčího koutku, kdy ze mě lil pot skoro tak, jako bych byla oním stíhaným ořem, mávnul rukou a řekl:
„No tak dobrá. Stejně jste si tam zapomněla ty svoje pitomé lampiony.“
