„Nemám je ráda.“„Pojď, uděláš to dnes a máš klid.“
„Nikdy jsem domácí úkoly neměla ráda.“
„Ale jsou důležité.“
Sedím ve svém pokoji, který vzletně nazývám relaxační zónou po své vnitřní hádce.
V babiččině mikině, s nohami na stole. Se sladkou chutí po snědených palačinkách vdechuji v rámci aromaterapie vonnou svíčku. V klíně mi leží živel.
Zakusují se do prvních slov a oklepu se. Venku se vážně ochladilo. Měkká deka zastupuje vrchního topiče elektrárenského, který si dnes vzal zřejmě neohlášené volno.
„Základ je přečíst si pořádně zadání,“ mihne se mi hlavou vzpomínka na nejednoho učitele. Zodpovědně listuji ve svých poznámkách. Přečíst kapitolu strana 64-75. Zjistit, jakými způsoby se posouvá děj při psaní. Napsat k tomu 15 řádků.
Zkřehlými prsty otáčím listy knihy. Prudká bolest přeruší mou fantazii a připomene mi vlastnictví diagnózy zmrzlého ramene. Snad mi ve jménu všeho zmrzlého nezamrzne i úsměv na rtech. Jsem v klidu. V tajné společnosti pana Arnošta to nehrozí.
Z bedniček nikoliv bio, ale repro zní retro píseň „ne pětku ne, já jsem v tom nevinně“. No to je nápad. Raduji se. Takhle to řeknu, když se mi nepodaří splnit zadání.
Číslo pět, zdá se opravdu žije.
Na každém kurzu mám napsat pět věcí, které mi kurz dal.
Teď už je budu psát popáté.
Způsobů, jak se posouvá děj je taky pět.
Mám napsat cca 15 řádků, což je tři po pěti. Nebo pět po třech?
A to nemám odvahu ani pomyslet, jaká nedostatečná známka mi může hrozit na kvalifikační stupnici.
Milý čtenáři a posluchači. Zodpovědně se ujímám svého domácího úkolu. Tedy slyš: Co by věčný žák velmi si uvědomuji, jak je pro psaní důležitý popis děje.
Jsem ráda, že mě vidíš jako korpulentní podivínku trpící samomluvou. Čichačku vůni. Závislou na sladkém a jiných neřestech, o čemž jasně svědčí vystřelená flinta na zdi v podobě živlu v klíně.
Ocitla jsem se ve slepé uličce. Nevím, jak pokračovat a uchyluji se k umělému řešení. Věřím, že nejen pohádky mají šťastný konec, ale i můj úkol bude dokonán. Vyzývám tedy všechny nadpřirozené dobré duše k překlenutí tohoto hluchého místa. Díky jejich pomocí jsem zvládla nejen tento odstavec, ale i praktické vysvětlení jak posunout děj.
Jsem zpátky. A taky jsem si vzpomněla, co dalšího nesmí chybět mezi řádky.
Je mezi námi zvláštní přátelství. Ubližují i pomáhají. Zůstávají v pozadí i derou se na povrch. Kreslí úsměv i slzy. Umějí vyvolat radost i zlost. Voní i zapáchají. Toužíme je buď navždy zachovat nebo navždy vymazat. Když jsou s námi, je s námi duha. Když odejdou, berou nás sebou. Touhy a vzpomínky.
Pokud si říkáš, milý čtenáři, co přijde teď, tak mám vážně radost. Jsi pozorný a skvělý matematik, takže Tě nepřekvapí, že se spolu blížíme k bodu čtyři a pět. Tušíš konec. Ten, tak nějak podvědomě tušíme všichni, jen si ho nechceme připustit. Zbytečně. Neboť na každém konci čeká nový začátek.
Snad podařil se mi vykreslit můj podvečerní charakter. Odkládám deku a dívám se do plamene voňavé svíčky. Můj prstoklad mě zahřál. Uvnitř i vně cítím příjemné teplo.
V klíně mi leží živel.
Jedna z mých milovaných dam v souhvězdní Knih.
Živel Lustig.
