No nic, jdu za otcem, do jeho zatuchlé kamenické dílny. Jdu, v rámci svých možností: cvak berle, přísun noha, přesto natěšen a hlásím: „Tak mě tady máte, otče, jsem připraven se učit.“
Otcův vyděšený pohled mě zarazil. Asi je to horší, než jsem si myslel. Že bych byl v háji i s myšlením?
Otec začne opatrně: „Víš, Honzíku…“
No, už to oslovení mě mělo varovat…
„Johane Giovanni…“
A představil mě malíře Berlusconiho. „Tady mistr tě naučí umění malířskému. Malovat totiž můžeš klidně jen jednou rukou, ale být kameníkem, to ne!!!“ dokončil rázně.
Studená sprcha slov se snesla na mou hlavu. Otřepal jsem se naštěstí rychle a hlavou mi projela myšlenka, že můj fotr je lotr.
Nejde to jeho cestou, nevadí. Půjdu mojí vlastní, těšte se!
