 |
| Šumavský spisovatel Karel Klostermann |
Milý Karle!
Sníh mi sice křupe pod nohama, ale jinak se letos Paní Zima příliš nepředvedla, nevycajchnovala, jak se u nás na Plzeňsku říká. Sněhová nadílka má sotva pět centimetrů. Lednové slunce nezvykle příjemně hřeje. Stoupám do kopce k prastarému jasanu na kraji lesa a je mi horko. Zase jsem se nabalila.
Ale Ty dobře víš, že ne zcela bez důvodu. Nikdy totiž předem nevím, kdy se vrátím. A lednové noci tady na Šumavě umí být pořádně mrazivé! Co Tobě budu povídat?!
Vydala jsem se hledat samotu, Karle. Takovou tu Tvou, klostermannovskou, však víš… Ze světa lesních samot… V ráji šumavském… Bývalou usedlost hluboko v lesích. Míval jsi ty lesy rád. Uměl jsi o nich psát tak, že Tě lidé čtou dodnes. Měl jsi Šumavu v krvi. I já mám, po svých předcích, šumavskou krev. Jsem tady doma.
Na starých mapách jsou ještě ta jména čitelná: Haidlhof, Seffenmichl, Kasenhof. Za Tvých časů tady v okolí těch usedlostí bývalo mnohem víc. Kopce byly po kůrovcové kalamitě samá holina. Trávu na lukách spokojeně spásal dobytek. Od každé samoty vedla cesta do vsi…
Jaké bylo mé překvapení, Karle, když jsem jednoho dne při brouzdání internetem (to je taková informační pastvina třetího tisíciletí) zjistila, že kolem jedné zaniklé usedlosti jsem prošla už tolikrát, aniž bych o její existenci cokoli tušila. Mimochodem, internet by se Ti líbil…
Představ si, že u toho mohutného jasanu je obyčejná houština. Nevábné křoví plné slizkého kamení, které je vhodné maximálně tak k vykonání… víš čeho, ne? Ale to kamení! Že mě to nikdy netrklo! Mechem porostlá hromada se tu neobjevila jen tak!
Když rozhrneš závoj z bezu a kapradí a uděláš krok, ocitneš se najednou u někoho doma. V bývalé kuchyni, možná v parádní světnici, ale možná jen v kozím chlívku. Když se dobře podíváš, zahlédneš pravoúhlé tvary zbytků stěn.
Právě zde stával Seffenmichl. Obytná a hospodářská stavení a pec, která měla ve starém katastru dokonce i své evidenční číslo. Dnes sotva znatelné obrysy domu, které kdysi bývaly domovem. Někdo vysadil v blízkosti stavení jasan, aby dům chránil před bleskem. Na plotně voněla bramboračka a za pecí podřimovala kočka. Žili tady lidé! Lidé a jejich příběhy, Karle! Toho materiálu! Ty mi rozumíš, viď?
Já jdu dnes hledat Kasenhof. Tedy to, co z něho zbylo. Kráčím po lesní stezce. Podle starých map tudy cesta vede už víc jak dvě stě let. Mezi špičkami smrků září jasně modré nebe a já myslím na Tebe, Karle.
Ty bys na té cestě uviděl uplakanou dívenku, možná sirotu, která tudy chodí, ať mrzne, prší, či pálí slunce. V létě táhne za sebou kozu, v zimě rohačky naložené senem. Dívky se ujala vzdálená teta. Ale každý krk navíc je znát a na horách byla odjakživa bída. Své místo v podkrovní komůrce si musí tvrdě odpracovat. Dívka sní o tom, že namísto každodenní dřiny chodí do školy, učí se číst a psát…
Sníh mi křupe pod nohama a já na té staré cestě najednou také vidím dívku. V ruce má mobil, sluchátka na uších. Rukavice s vyztužením prstů pro dotykové obrazovky. Je také uplakaná. Před chvílí se možná pohádala s matkou. Možná kvůli škole, protože se kvůli ní hádají neustále, a vyběhla ven. Pryč! Kamkoli! Třeba do nejhlubšího lesa! Tam možná najde klid. Ale nezná to tady a brzy bude tma…
Milý Karle, ty příběhy tu stále jsou! Kulisy jsou dnes trochu jiné, než bývaly za Tvých časů, ale jen trochu… Opět tu třeba máme kůrovce. Ale po lesních cestách stále chodí lidé, kteří něco hledají. Klid, útěchu, ticho, samotu, štěstí, lásku, inspiraci nebo třeba houby…
Takže já jdu, milý Karle. A jestli najdu Kasenhof, dozvíš se o tom jako první!
S láskou
Tvá věrná čtenářka
