„No, to si dělá srandu, nepřehání to už s tím předváděním?“ Zástupce ředitele si své koule srovnává tady přede mnou ve služebním autě.
Já snesu hodně, ale proč mám dělat, že mi to nevadí? Můj nadřízený si srovnává koule v autě, místo aby odešel na WC na benzinové pumpě. Ty jo, co si asi myslí, že je to děsně erotický?
To nestačí, že každému na potkání vypráví o dvou operacích prostaty? Vybaví se mi rčení: mladý erotik, starý prostatik...
Mimo lampu osvětlující vchod na benzinovou pumpu je naštěstí tma. Na sucho polknu. Stačí, že komentuje postavení svých koulí v mantinelech slipů on. Sedí za volantem a popisuje mi, jak je nepříjemné mít při jízdě na českých silnicích nesrovnané koule.
Chápu, nepříjemné, asi jak zařezané kalhotky, ale vykládám to někomu? Ještě, že už nejsem žádná ranní rosa a hned tak něco mě nerozhodí...
Háček
Cvičení: Napište k příspěvku Jany začátek tak, aby čtenář neodolal a okamžitě se začetl...
Původní text:
Ve služebním autě, při zpáteční cestě z Vysočiny do Brna, plyne hovor hodnotící dnešní náborovou akci.
Má slova se ztrácejí v plížící se nicotě ticha. A tak zmlknu a čekám, co bude. Říkám si: asi moc mluvím.
Po chvíli se ozve šéfovo nervózní: hmm, nóó.
Nakonec řekne: „Paní Kučerová, omlouvám se, ale budu muset na nejbližší benzínce zastavit.“
„Jistě, samozřejmě, už asi svítí benzin, že?“ reaguji.
„No, to ani nesleduju,“ odpoví. „Víte paní Kučerová, vzhledem k mým operacím prostaty, si potřebuji...“
Rychle ho přeruším. Nemusím vědět vše, i když jsem zvědavá ženská.
„V pořádku pane Pivoňko, zastavte, jak potřebujete, počkám v autě,“ povídám s naprostým klidem a samozřejmostí. Mám přece pochopení, jsme lidi.
Naivně si myslím, že odejde vyřešit svůj problém na WC. Omyl!
Mluví dál: „Víte, potřebuji si upravit koule.“
V duchu si říkám: „V pohodě, tak už jdi na ten záchod a nic mi nevysvětluj. To só to fakt důležitý informace... Už mě štve. Nevím, jestli se mám smát, nebo co jako?
Zastaví auto, odepíná pás. Očekávám, že otevře dveře.
Ne, proboha, sahá si do kalhot a hledá neposedná vajíčka i svého zajíčka.
Sedím, dívám se před sebe, Na chvíli se mi zastaví dech.
Periferně vidím šátrající ruku. Okamžitě mi naskočí obraz exhibicionisty v parku pod Janáčkovým divadlem. Chlápek s rozevírajícím baloňákem nás při cestě do školy, zhruba před třiceti lety, obšťastňoval svými skoky z křoví, aby odhalil své mužství už dávno ne barvy slonové kosti, ale spíš odstínu cafébraun do zelena. Pohotová kamarádka ho spolehlivě zaháněla pokřikem, ať se jde bodnout s tím opařeným...
Naštěstí je tma, chvála podzimu, nevidím vše.
„No, a můžeme jet dál,“ pronese šéf.
Rozdýchala jsem to a protože jsem skvělá, chápající podřízená. Dalších sto kilometrů řečí o tom, jak je skvělý, jak na něj žárlí o deset let mladší manželka a jak je prostě superman, byly už jen příjemně romantickou hudbou proti zážitku z hodnocení služební cesty s přehazováním neposedných mužností.
