„Prosím ustupte! Udělejte místo! Rozejděte se!“ volá doktor a jde přímo ke mně.„Můžete mluvit? Kde vás to bolí a co se vám stalo?“ říká.
Hlouček lidí se nade mnou sklání. Slyším tlumené hlasy, vidím rozmazané postavy a vlastně ani nevím, co se mi stalo. Pomalu otvírám oči. Ležím na zádech ve vlhké trávě a začíná mi být zima.
Zdálo se mi, že jsem viděl svoji manželku.
Sen nemůžeš změnit, přichází shůry a vždycky něco znamená. Volala na mě, mávala, křičela, ale nerozuměl jsem jí. Chtěl jsem ji dohonit, doběhnout, běžet za ní. A nakonec jsem ztratil vědomí. Byla to halucinace? Vidina? Nevím. Moje manželka ale v Praze být nemohla. Co vím ale určitě, že musím být co nejrychleji zpátky na letišti. Za chvíli mi odlétá letadlo.
„Omdlel jste? Někdo vás praštil?“ pokračuje doktor.
Jenom kroutím hlavou.
„Naložíme vás na nosítka a odvezeme do nemocnice.“
Mezitím letuška v odletové hale vítá cestující.
„Připravte si palubní letenky, prosím, let do Moskvy letecké společnosti Aeroflot je připraven k odletu. Nejdříve prosím maminky s dětmi a ostatní cestující…“
„Snad to stihne.“ Ivan si sedá vedle prázdné sedačky v letadle.
„A co ti říkal? Kam šel Sergej?“
„Šel ještě koupit dárky pro manželku a říkal, že si vezme taxi, aby to stihnul,“ odpoví Jurij.
„Vyzýváme pana Sergeje Čerkasova, aby se dostavil do odletové haly k odletu do Moskvy. Poslední výzva.“
„Vyzýváme pana Sergeje Čerkasova, aby se dostavil…“
Výzva se několikrát opakovala.
„No, tak to nestih. Telefon mu zvoní, ale hovor nepřijímá.“
„Je to divný pocit, ta prázdná sedačka vedle tebe. Snad se mu nic nestalo,“ říká Jurij.
„Nestraš, prosím tě!“
Letadlo pomalu přejíždí na startovací dráhu k odletu směr Moskva.
V nemocnici lékař převzal pacienta od záchranářů a vypisuje přijímací protokol.
„Máte u sebe doklady?“ ptá se. „Mluvíte česky? Rozumíte mi?“
„Ja něpanimáju. Já gavarim parúsky.“
„Hele,“ volá doktor a obrací se na sestřičky a starší doktory. „Mluví tady někdo rusky?“
„Já. My jsme se ruštinu učili, já ho prohlídnu.“ Jeden z lékařů veze mladého Rusa na vyšetřovnu.
Udělal mu prohlídku hlavy, srdce, EKG, změřil mu tlak, puls a všechno, co by mohlo být příčinou jeho bezvědomí. Nenašel nic. Zhola nic. Prostě omdlel. Proč? To asi už nikdo nezjistí.
„Necháme si vás tady na pozorování a ráno vás propustíme, pokud bude všechno v pořádku,“ říká doktor svojí ruštinou a zdá se, že mu Sergej rozumí.
Umístili ho na pokoj se třemi pacienty.
Televize je puštěná a všichni sledují hlasatelku, která čte mimořádné zprávy.
„Co se stalo?“ ptá se doktor ležících pacientů. „Jaké mimořádné zprávy?“
Vtom se otevřou dveře a sestřička nese doklady tomu novému.
„Tak vám ulítlo letadlo? Co? To máte ale smůlu. Tady máte pas, peněženku a tu propadlou letenku. Jó, a tašku s dárkama.“
„Spadlo ňáký ruský letadlo,“ povídá pacient se zlomenou nohou.
„Startovalo v Praze a letělo do Moskvy. Nikdo z posádky a cestujících nepřežil.“
„Što? Samaljot?“ zvedá hlavu Sergej a rozrušeně se dívá na televizi.
„Moj samaljot razbilsja?!“
Celý se roztřese. Zmateně se po všech rozhlíží a hledá nějakou pomoc, oporu. To je strašný, hrůza. Co Ivan? Jurij? Spadlo letadlo, ve kterém jsem měl sedět já. Jediná myšlenka mu buší v hlavě: musím zavolat manželce do Moskvy!
„Spadlo. Rozumíš? Letadlo spadlo.“
„Da. Ja panimaju.“
