V tom slyším syčení lokomotivy a zanedlouho vidím šedý kouř.
„Vytáhněte ty krysy ven!“ dávám pokyn mým mužům, když vlak zastavil.
A je to tady zas! Hromada špinavých a kvičejicích prasat se rychle hrnula ven z vlaku. Z nechutného zápachu, který se za nimi táhl, se mi dělalo na blití.
„Ať se postaví do řady!“ zavelel jsem a schoval nos a ústa za bílý kapesník. Po pár ranách bičem a kopanců byli brzy všichni nastoupeni.
„Doleva!“ poručil jsem a ukázal rukou na prvního starého žiďáka a přisoudil mu tím rozsudek smrti. Vlastně má štěstí, bude ušetřen týdnům, možná měsícům utrpení, které postihne těch pár, co pošlu doprava.
„Ty Doprava! Ty doleva! Taky doleva!“ pokračuji a pomalu se prodírám zástupem židáků, až jsem dojdu k ženě s chlapcem.
„Žena doprava, kluk doleva!!“
V tu chvíli mě žena chytla za ruku a já pohlédl… do očí mé umírající matky. Tak jí byly oči té ženy podobné. Hned se mi vybavila vzpomínka, když matka umírala…
„Prosím, nechte nás spolu! Nechte…!“
Prásk! Na její bedra se snesla pažba jednoho z vojáků. Žena se svalila na promrzlou zem.
„Nechte ji!“ zarazil jsem rázně desátníka ještě před dalším úderem.
„Zvedni ji! Tahle taky doleva!“
Když jsem pozoroval, jak se žena s bolestí, ale přece jen šťastně belhá obejmout chlapce, běhal mi mráz po zádech.
Po rozřazování jsem ještě naposled pohlédl na ženu s chlapcem, které spolu s dalšími, vojáci odváděli do svlékáren. Žena měla úsměv na tváři, v očích slzy a utišovala chlapce. Nejraději bych je nechal žít, ale chlapec je příliš malý… ohrozil bych sám sebe.
Co se to se mnou děje, tak moc mnou tento zážitek zacloumal?
Je na čase jít pryč.
Sklopil jsem hlavu a pomalu odcházel do svého příbytku. Za sebou stále slyšel křik židů.
Přemýšlel jsem nad božím desaterem, kde je psáno: „Nezabiješ.“
Ale platí to, když židé vlastně nejsou lidé? Je tomu opravdu tak, když mají lidské oči?
Začínám mít pochybnosti o svém přesvědčení a vůdcových slovech. Proto si cestou raději opět začínám připomínat mou přísahu: „Má čest se nazývá věrnost, má čest se nazývá věrnost.“
