„Druhé místo získává…” Následovalo moje jméno. Vyhrál jsem medaili za školní cyklozávod, odměnou byla reprezentace v okresním mistrovství.„Desetkrát okolo našeho hřiště na skládačce!”, sdělil jsem doma, v čem jsem vlastně téměř zvítězil.
Jenže na mistrovství už jsem maminčino skládací kolo nechtěl. Byl jsem tedy vybaven strojem o třídu lepším. Moje dámské kolo s bílým širokým odpérovaným sedlem se mezi závodními speciály opravdu vyjímalo.
V předstartovní kontrole strojů mne testovací komise raději s úsměvem obešla. Pochopili, že s vyšším počtem převodů na přehazovačce určitě podvádět nebudu. Přehazovačku jsem neměl.
„Ke startu, připravit, PRÁSK!”
Nadupaní borci v barevných reklamních dresech šlápli ostře do pedálů. Peloton se rychle ztratil v dálce. Následovala dloouuuuuhááá mezera a poslední jsem z posledních sil ujížděl já. Moje frustrace rychle dosáhla vrcholu.
Najednou jsem jako zázrakem na obzoru před sebou mlhavě spatřil jezdce. Na kole!
„Odpadlík, stejně jako já,” napadlo mě.
„Dojeď ho, dotáhni to k němu a pošlapete spolu. Ve dvou se to lépe táhne,” postrkoval mě poslední kousíček závodnické cti.
Zabral jsem všemi zalarmovanými silami a neuvěřitelně rychle jsem ho dojel. Naděje mi dala sílu.
„A - ahoj! Taky -, taky - jedeš – ten - závod?” vyblekotal jsem ze sebe téměř bez kyslíku.
„Jakej závod?! Jedu za ségrou do Lhoty!” odseknul naštvaně a vyrazil tak poslední zbytky mého dechu… Natvrdo jsem pochopil, že jsem se dal na špatnou cestu.
V protisměru jsem se rekreačně vrátil na start právě v okamžiku, kdy se na bedně rozdávaly blyštivé poháry.
Ceremoniál byl přerušen. Odměnili mě bouřlivým potleskem. Hledali mě, nenašli a já jsem se našel sám.
Moje zmordovaná pýcha i tělo z toho všeho závodění následně na dva týdny onemocněly.
TADY se rozhodlo, že jsem se nestal profesionálním cyklozávodníkem.
Poučení: Ne vždy platí, že: „Není třeba vyhrát, ale zúčastnit se.“ Někdy je lépe se nezúčastnit.
