“Tak povídej! Nemůžu se dočkat, co si myslíš!” “Co si myslím o čem?”
“Šmarja, ne o čem, ale o kom!
“Aha, o něm, jo? Nó, dobrý.”
“Proboha, nemůžeš projevit trochu víc zájmu?”
“Jak jako?”
“No přece říct, jaký z něj máš pocit, jak se ti líbil, jak se k sobě hodí?”
“No... Vypadá pracovitý, chytrý, asi bude fajn.”
“Hm, já se jen bojím, jestli se bude umět postarat.”
“O co?”
“To snad není možný, Karle, o Lenku přece! A o domácnost, o děti!”
“Co já vím, Zdeno, vždyť se sotva poznali. Hlavně jim do toho nezačni mluvit!”
“Já, jo? Já nic neříkám, mně se líbil. Bude to hodný kluk a má Lenku rád. Ale ty jsi na něj divně koukal...”
“Vůbec jsem na něj nekoukal divně, jen jsem chvíli myslel na něco jiného.”
“Tak naše dcera nám představí prvního kluka a ty myslíš na něco jiného?”
“Ach jo, já věděl, že mám radši mlčet.”
“Jo, to radši mlč, to ti jde stejně nejlíp...”
