Ty jo, vůbec se mi nechce. Radši bych byl doma a pařil Cé eSko. A hlavně se mi nechce s nima. To zas bude psycho. Kdo je má furt poslouchat.
Taťka opět bude školit, jak jet nejlíp, a máma mu bude tvrdohlavě odporovat, že ona to přece vidí zepředu líp. Prostě schýza. Ach jo.
Aspoň kdybych mohl jet na lodi s tím Kubou, tak to by šlo. Ten je fakt hustej. Z těch jeho keců během večeře jsem byl mrtvej smíchy. A ještě ten ostravskej přízvuk.
Nebo ten techno-týpek, co nás včera vezl zpátky z hospody. Repráky vytočil na takový obrátky, že se to jeho starý bávo skoro rozsypalo. No, popravdě, měl tam teda pěknej bordel. A táta vypadal, že mu z toho praskne hlava.
Nebo Klárka, s tou by to bylo. Moc pěkně se směje. Asi bych se trošku styděl, to asi jo. Ale sednul bych si dozadu, stejně za jízdy není nic moc slyšet a mohl bych se na ni pěkně dívat.
„No jo, mami, už jdu.“
Původní verze:
Parádní víkend aneb jednou se udělat nestačí
Tak je to tady. Vyjíždíme. Je před námi poslední prázdninový víkend. Naše tříčlenná rodinka je konečně sbalena a vyjíždíme vstříc našim jižním sousedům. V instrukcích bylo, že příjezd do kempu bude ideálně tak do šesti, abychom stihli za světla postavit stan. Ale znáte to, před odjezdem na dovolenou si na vás vždy vzpomenou i ti, o kterých jste si mysleli, že se odstěhovali na jinou planetu. Takže touto dobou jsme teprve opouštěli rodné velkoměsto. Na místo jsme dorazili asi o tři hodiny později, krátce po setmění. Ale neklesáme na mysli, jsme přeci dva vystudovaní stavaři, takže vztyčit stan, který dvacet let dlel ve vaku, a navíc potmě s baterkou v puse, se jeví jako výzva. Pár malých partnerských dohadů a nakonec stojí. Super! Máme kde spát.
Bereme si židličky, na poslední chvíli koupené v Decathlonu, a jdeme se seznamovat. Abyste rozuměli, jsem v této práci jen krátce, takže znám pouze šéfa. No znám, přesněji řečeno, viděla jsem ho třikrát a trochu víckrát s ním mluvila po telefonu. Většina účastníků je již několik hodin na místě a na některých je znát, že asi požili rozličné nápoje zahřívacího charakteru. Vytahujeme láhev domácí meruňkovice a vcelku rychle začíná putovat mezi neznámými kolem ohně. Za chvíli si téměř se všemi tykáme a připadají nám jako vcelku dobrá parta.
V noci se několikrát budím. Je mi zima. Strašná. Když se vzbudím potřetí, tak mi už drkotají zuby a říkám si, proč jsem se nechala přemluvit a nešla spát raději do penzionu. Nevydržím to a jdu do auta, kde potmě přehrabuju všechny tašky. Nasoukám na sebe veškeré termoprádlo, které mi přijde do ruky. Konečně je mi trošku tepleji a usínám.
Krátce po snídani na čerstvém vzduchu, dostáváme stručnou instruktáž, raft a veškeré potřebné vybavení. Já jsem, jako jedna z mála, vyfasovala neoprenové kalhoty se zipem dole. Jásám a nadšeně se fotím. Budu moct čůrat, aniž bych se musela celá vysvléknout! A navíc mi vcelku sluší.
Naše první divoká voda na nás čeká. Myslím tím opravdu divoká. Mám trochu obavy, co jsem to zase vymyslela a kam svého sice přerostlého, ale jen čtrnáctiletého synáčka vytáhla.
Na vodě jsme už jednou byli, před dvěma lety. Divoká Orlice se jmenovala. Navzdory názvu však byla spíše poklidná a my ji překonali v suchu, i když velice nekoordinovaně od břehu k břehu, nemálo se dohadujíc.
Hlavní vodáci naši rodinku nechali pohromadě, že to prý zvládneme. Je málo vody, takže to prý bude pomalejší. Uf, to se mi ulevilo.
Moje polovička se žene na záď se slovy, že kormidlování je náročnější a tedy se toho ujme on. My dva, háčci, tedy usedáme dopředu, já vpravo, syn vlevo. A vyjíždíme. Dala jsem si předsevzetí, že se budeme snažit spolupracovat.
Salza je průzračná, skály a stromy kolem dotváří barevně meandry řeky a já se kochám. Na chvilku se zasním a najednou na mě někdo křičí „vlevo, vlevo, rychle, zaberte pořádně“ a než se stačím vzpamatovat, jsem ve vodě. Vcelku šok, řeka je opravdu studená. Vydrápu se nahoru a jedeme dál. Jde to vcelku dobře, jen se vždycky nějak nemůžeme dohodnout, jestli jet doleva nebo doprava. Následuje pár dalších pádů do vody. V tom se v průběhu cesty střídáme. Většinou se koupu já nebo muž, syn to většinou ustojí.
Koupání je ale rychlé a běžně jsme do dvou minut zase na lodi. Míjíme asi tak třímetrový skokánek, sledujeme odvážlivce a zasněně si představujeme, že bychom si zítra taky mohli skočit. Možná.
Odpoledne se zatahuje a trošku poprchává. Mně začíná být dost zima a jediné na co se těším, je horká sprcha.
Jsme zpět v kempu a já jsem promrzlá až na kost. Lapnu ručník a mýdlo a běžím do sprchy. Namočím se, namydlím a v tom začínám cítit, že se voda začíná pomalu ochlazovat. Zrychluji proces. Zbytek mýdla ze sebe dostávám pod studenou vodou. V hlavě mi běží, že ji snad berou z řeky. Navlékám na sebe vše, co mám, a začíná mi docházet, proč většina vodáků nebývá střízlivá. Za chvilku je mi dobře. Lahodné alkoholické nápoje, šťavnaté masíčko z grilu a super parta. Hodně se smějeme a ani nám nevadí, že prší.
Druhý den nás probouzí ostré sluníčko, trošku bolí hlava a tak se jdu rychle okoupat do řeky. Cítím se jako znovuzrozená. Natahujeme na sebe mokré neopreny a jdeme znovu do akce. Dnes nás čeká Soutěska, prý trošku složitější, ale krásná. První část dne je poklidná a my pomalu nabýváme dojmu, že jsme se konečně sladili a loď nás poslouchá. Najednou se však voda začíná zrychlovat, nestačíme včas zabočit, narážíme na kámen a několikrát se na střídačku koupeme.
Když lezu na loď počtvrté, začínám mít toho už vcelku dost. Muž zezadu křičí, že mám pohnout nebo že nás to zase vyhodí ven. Konečně zase sedím nahoře. Pokládám pádlo do vody, ale jsem už unavená a tak ho zastrčím trochu hlouběji. Najednou cítím, že se mi zaseklo mezi kameny. Snažím se ho vyprostit, ale v tom vidím svoje nohy nahoře a saltem nazad letím opět do vody. Na chvíli jsem pod lodí, ale naštěstí mě proud rychle žene ven. Chvílemi mám hlavu vod vodou a čelem se seznamuju s kameny. Je to nečekaně rychlé, táhne mě to dál a já se snažím vzpomenout na včerejší instrukce, že se má lehnout na záda a plavat nohama dopředu. Teď chápu proč. Voda je opravdu ledová.
Po asi třech minutách cítím, že mi začíná dělat problém se nadechnout a pomalu začínám lapat po dechu. Chci být už venku. Konečně vidím další raft. Nastavují mi pádlo, chytám se a pomáhají mi nahoru. Zvládla jsem to a pomalu se rozkoukávám. Kde jsou kluci? Nervózně je vyhlížím, ale stále nejedou.
Začínám mít o ně strach.
Za chvíli se ale v pořádku objevují a mě padá kámen ze srdce. Přesedám na naši loď a jsem jak oukropeček. Poslouchám veškeré příkazy a jediné na co myslím je, že se mi už nechce do vody. Skoro se mi to splní. Ten den se udělám ještě dvakrát, ale bez větších nástrah.
A co říci na závěr? Přes všechna úskalí jsme si to parádně užili a máme na co vzpomínat. A z toho skokánku jsme si nakonec skočili všichni tři.
