„Prosím tě, a proč?“
„Ále, Olina pořád naléhá a já už toho mám plný zuby. Nechce se mi furt poslouchat nějaký narážky na to, jak její kamarádky už byly požádaný a ona furt nic!“
„Hmm. To máš blbý,“ poznamenal Honza. „Ale přeci se kvůli tomu nepoženeš do chomoutu?“
„No jo, no. Ale víš co... ona si tu svatbu zaslouží, když jí tolik chce. Máme spolu přece dvě děti.“
„No, právě. Vždyť už je máte a prošlo to i bez svatby.“
„Ale já jí nikdy neřek, že si ji nevezmu. Tenkrát na to nějak nebyl čas, a tak jsme to odložili.“
„A řekls´ jí vůbec někdy, že si ji vezmeš?“
„No, asi ne, ale nevím, jestli zrovna tohle je důvod se s ní neoženit, když už s ní mám ty děti.“
„Já myslím, že to důvod je! Hele, do ničeho se nenuť!“
„Hmm, tobě se to kecá. Střídáš jednu ženskou za druhou a žádný závazky nemáš. Nevíš, jak bych jí to asi řek?“
„To teda nevím.“
„No, tak vidíš, ty vole. A ještě navíc mě teď napadá,“ zamyslel se Radek, „že jednou jsem vlastně prohlásil, že si ji vezmu. Ale to sem byl nalitej.“
„Tak to se nepočítá, kamaráde! To po tobě nemůže nikdo chtít, tos´ byl oslabenej.“
Radek se na něj podíval se zvednutým obočím a jen zakroutil hlavou. Raději už mlčel. Měl Honzu rád, byl to jeho nejlepší kámoš, ale věděl, že on to má jinak. Raději změnili téma.
Večer se k němu Olina přitulila u televize.
„Víš, že se Irena bude vdávat?“
„Jaká Irena?“ odpověděl Radek ze slušnosti a dál sledoval film.
„No, přeci ta moje kolegyně z práce.“
„Jo, aha.“
„No, já jen že jsou spolu ani ne rok, představ si.“
„Hmm, tak to ji asi fakt miluje.“
Olina se na něj podívala, beze slova vstala a odešla do koupelny.
A do prdele! Teprve teď mu došlo, že tohle nebyla zrovna nejvhodnější reakce. Chvíli přemýšlel, co s tím. Potom vstal a šel za ní. Dveře byly zamčené a za nimi slyšel vzlykající Olinu.
„Olčo, otevři prosím.“
„Nemusíš se snažit, když mě nemiluješ!“ ozvalo se uvnitř.
„Ale prosím tě, já to tak nemyslel.“
Na svou holou hlavu musel vysypat ještě hodně popele, než mu otevřela. Objal uslzenou Olinu a pronesl chlácholivě: „To víš, že tě miluju!“
Druhý den se cestou z práce zastavil ve zlatnictví. Nechtělo se mu, protože dávali fotbal. Ale věděl, že musí. Snad se mi to podaří rychle vyřídit, přemýšlel, když parkoval před obchodem.
„Můžu vám nějak pomoct?“ ozvalo se mu za zády po chvilce koukání do vitrín.
„No, víte, já bych chtěl nějaký prstýnek pro partnerku. Nějaký ten zásnubní nebo jak se tomu říká.“
„Samozřejmě, určitě vybereme něco, co se JÍ bude líbit,“ usmála se slečna prodavačka významně. V jejím pohledu Radek vyčetl, že ho považuje za toho nejzamilovanějšího chlapa pod sluncem.
Že já jsem sem lez, napadlo ho.
„A co má vaše partnerka ráda?“
Chtěl říct, že koprovku a jejich dvě děti, ale raději si fóry nechal pro sebe. Nakonec tohle byla fakt vážná věc! Asi vypadal nechápavě, protože než zpracoval odpověď, prodavačka zpřesnila dotaz.
„Myslím, jaké šperky nejraději nosí a jaký kamínek pro ni vybrat.“
„No, ráda nosí prstýnky, řetízky a taky nějaký ten náramek, myslím, že má,“ odpověděl Radek s hrdostí, jaký má o své partnerce přehled.
„A nosí spíš zlato, nebo stříbro?“
„No, to já nevím, ale asi obojí.“
Prodavačka začínala chápat, s kým má tu čest.
„Dobře! A jak si tedy představujete, že má prstýnek vypadat?“
„Tak nějak, aby jí udělal radost.“
„Aha, tak pojďte za mnou,“ povytáhla obočí a odváděla ho od vitríny, kterou celou dobu prohlížel, k pultu se snubními prsteny. Bože, to jsou nohy! A ten zadeček, blesklo mu hlavou, když ji následoval…
„Tak který si myslíte, že by mohl být ten správný?“ pokračovala prodavačka trpělivě.
Při pohledu na desítky prstenů si připadal bezradný.
„Co se líbí vám, slečno?“ řekl a hned ho napadlo, jak bezva by bylo, kdyby řekla, že orální sex. Ale neřekla. Zareagovala úplně jinak než v jeho představách:
„Já si vás brát nebudu, takže to je asi zbytečná otázka.“
Musel uznat, že její odpověď zní logicky.
Nakonec po dalších třiceti minutách prohlížení vybral prstýnek, který se mu docela líbil. Nechal si ho dát do originální krabičky a převázat mašlí. Zvažoval, jestli si má říct slečně o telefonní číslo.- Ale přišlo mu to hodně blbý, když na sebe prásknul, že se bude ženit. Tak jen poděkoval a rozloučil se.
Když vyšel z obchodu, zjistil, že celá ta hloupost s prstýnkem trvala půldruhé hodiny. Fotbal už nestihne. Ale byl rád, že má první krok za sebou. Teď ho ještě správně předat, aby to bylo romantický. Věděl, že to taky patří k věci, a že to Olinu potěší. Navíc když už ho to stálo čtyři litry, tak ať má aspoň holka na co vzpomínat.
Večer ho ve slabé chvilce napadlo, že prstýnek vrátí, ale pak si to rozmyslel. Přesto ho raději nechal ve skříni čtrnáct dní uležet. Potom, když si zvykl na tu představu, že ho svatba nemine, objednal v jejich oblíbené pizzerii stůl pro dva a koupil kytku. Mezi přípitkem a noky quatro formaggi se jí zahleděl do očí se slovy:
„Něco pro tebe mám.“
Z kapsy vytáhl malou krabičku a otevřel ji.
„Vezmeš si mě?“
Do té otázky se snažil dát vážnost i něhu zároveň. Oči jí zvlhly. Nevěděl, jestli víc dojetím, že se bude vdávat, nebo z toho, že na ten okamžik tolik let čeká. V každém případě slza ukápla a on byl rád, že to tak dobře zvládl a Olinka bude mít hezkou vzpomínku. Ten večer mu v posteli splnila všechna přání. Možná, že ta svatba není tak blbej nápad, napadlo ho, když vyčerpaný usínal.
„Radečku, líbí se Tt spíš ty růžové nebo bílé?“ ptala se ho, když listovala katalogem svatebních šatů. Už třetím.
„No, spíš tyhle, miláčku.“
„A teď se ještě musíme dohodnout na místě. Vybrala jsem pět možností, ukážu ti fotky,“ pronesla významně a otvírala notebook. Radek zjistil, že tahle fáze je vůbec nejtěžší. Ale věděl, že musí spolupracovat a občas i sdílet nadšení. To prostě patří k věci. Přeci to nebude Olince kazit, když už se konečně rozhoupal a kývl na to. Vstal tedy od televize a šel vybírat místo pro jejich pohádkovou svatbu. Druhý den přišel na řadu dort, o pár dní později celé menu, a ještě později kytice a výzdoba.
„Olinko, květiny nechám na tobě. Vím, že ty to určitě rozhodneš skvěle,“ snažil se odvrátit další hodiny strávené výběrem. Marně! „Když já bych chtěla, aby se ti to líbilo.“
„Vždyť víš, že já tomu stejně vůbec nerozumím.“
„Ale tohle bychom přeci měli rozhodnout spolu a sdílet tu radost, je to jen jednou za život!“ řekla s prosbou i lítostí v očích. Co mohl dělat? Vstal, usmíval se a předstíral zájem. Věděl, jak je to pro Olí důležité. Celá zářila.
Po dvou měsících příprav konečně přicházel den s velkým D. Olina měla radost, protože se zítra stane princeznou s krásnými šaty, a Radkovi se ulevilo, protože končilo náročné období shánění a zařizování. Byl z něj utahaný víc, něž kdyby dřel v práci přesčas. Právě ležel u televize a odpočíval, když mu zazvonil mobil.
„Nazdar, skoro-ženáči, tak jak se těšíš na zítřek?“ smál se do telefonu Honza.
„No, co ti mám povídat, víš dobře, co si o té svatbě myslím. Nejradši bych se na to vysral, ale to nemůžu Olině udělat.“ „Ale nekecej určitě se těšíš, jen si to přiznej.“
„Ty vole, Honzo, neprovokuj! Já si Olinu brát nechtěl, ale chápeš vůbec, co je to mužská zodpovědnost, nebo že je někdy potřeba udělat partnerský ústupek? A zítra tu buď včas! Nazdar!“
Radek nečekal na odpověď a položil telefon.
Olina, která právě přijela z posledního zkoušení šatů, se, aniž by to Radek tušil, potichu vytratila ze dveří obýváku zpátky do auta. A tam se rozplakala. Pak hodinu jezdila po městě, než našla sílu znovu přijet domů.
Oddávající přistoupil blíž a položil tu tisíckrát opakovanou otázku: „Vážený pane ženichu, berete si svojí nastávající dobrovolně…“ Radkovo „ano“ se neslo sálem naplněným k prasknutí přáteli a rodinou. Olina si dala záležet, aby pozvala opravdu všechny, kdo by u jejich štěstí neměl chybět.
„Vážená nevěsto, berete si i vy zde přítomného…“
Kdyby v tu chvíli v sále vybuchla bomba, nezpůsobilo by to zřejmě takový šok jako Olinino „NE!“
Polovina sálu se domnívala, že špatně slyší. Včetně oddávajícího, který položil otázku znovu.
Její opětovné NE potvrdilo, čemu se všichni zdráhali uvěřit. Radek na Olinu nechápavě zíral. Ta se otočila směrem k lidem v místnosti a pronesla:
„Milí přátelé, kamarádi, rodino! Myslím, že bude lepší, když se s Radkem nevezmeme, ale to nic nemění na tom, že si dnešní den chceme užít, a to s vámi se všemi, které máme rádi!“ Pak se obrátila na Radka, stále neschopného slova, a políbila ho. „A nyní se přesuneme vedle ke svatebnímu stolu.“
Když se druhý den Radek probudil do nového rána, Olinka právě přicházela s bohatou snídaní. „Dobré ráno,“ řekla jen, a vlezla si k němu pod peřinu, jako by se nic nestalo. Po obřadu mu v pár větách pověděla všechno. Včetně toho, že už o tom nechce nikdy mluvit. Znovu si uvědomil, jak moc Olině ublížil a kolik úsilí ji muselo stát udělat to, co včera udělala. A taky, že takhle dobře umí připravit slaninu s vejci jenom Olina! Na vteřinu zaváhal, ale pak se rozhodl, že snídaně chvíli počká… I studená chutnala skvěle! Prostě Radkovi to konečně došlo.
Tak báječnou ženskou už nikdy nepotká, tak co vlastně blbne?
„Olí, chci se tě na něco zeptat. Nemusíš odpovídat hned, ale budu moc rád, když budeš souhlasit.“
Olina se na něj tázavě podívala.
„Vezmeš si mě? Můžeme to zvládnout ještě dneska.“
„To myslíš vážně?“
„Ano!“
