Konečně můžu dýchat! Dva roky zabalená… A když se tu tak rozhlížím, je tu o poznání lépe a veseleji! Vzdušný, volný a čistý sál! To se jim povedlo! Ještě před pár roky jsem si připadala jak na Noemově arše. Ale naruby. Já nahoře a ty chlupatý čtyřnohý mrchy dole. Teď mi tu překáží už jen ty bedny. Naštěstí na ně nevidím.
Štve mě, jak o nich všichni dokola mluví: „Co v nich asi je? Nedá se tam nakouknout? To tu byly pořád? Asi byly. Vypadá to, že neprojdou dveřma?“
Tsss. Na mě se dívejte! Plavu si tu nad tím vším jako v oceánu… A co v nich je? Chcete to vědět? Vážně? Tak já vám to tedy povím. Jsou tam ty čtyřnohý mrchy! Jsou uvnitř a čekají. Čekají znovu na tu svoji slávu, až je taky vybalí… Tak snad… Někdy… Pokud je ale nesežrali moli
.(Poznámka pro pozdější čtenáře: text se vztahuje k znovuotevřenému Národnímu muzeu po rekonstrukci, kdy ještě v sálech nejsou nové stálé expozice)
