Už ji vidím. To je ona. Osamocená vila na předměstí, s tajemně zarostlou zahradou a rezavou houpačkou venku. Vcházím do dveří a dýchne na mě ten už známý čuch domu, kde již několik let nikdo nebydlí.
Patřil starší paní Kornelii, vdově po místním prvorepublikovém továrníkovi. Poslední roky života strávila v hospicu, asi téměř sama. Má čtyři děti, ale ty ho mezitím raději nechali zvolna chátrat, aby si náhodou ti ostatní nemysleli, že mají na něj zálusk. Znala jsem ji od vidění a občas jsem s ní dala do řeči. Bylo mi jí vždycky líto, jak tam byla sama, a přesto se pokaždé tak nádherně rozzářila, když jsme se viděly. Vždycky jsem si říkala, jak to u ní v tom krásném domě asi vypadá. A teď jsem tu. Chtějí dům prodat a rozdělit si peníze. Co nejrychleji. Skoro mám strach vejít. Všechno je zabedněné a působí ponuře. Otevírám všechny okenice a pouštím dovnitř vzduch.
Do místností pomalu vnikají první jarní paprsky a najednou to tady všechno ožívá. Obrazy a fotky na stěnách jsou ozářeny a začíná se pomalu skládat životní příběh té, která tu žila. Prostorný obývák plný osob. Ona, nádherně učesaná, sedí uprostřed na secesním kanapíčku a kolem ní tři děti v rozkošných šatičkách. Za ní stojí elegantní pán s cilindrem na hlavě a lehce se dotýká jejího ramene. Oba dva se nádherně usmívají. Musí myslet na něco krásného. Na stolku vedle krbu je veliká váza plná růžových pivoněk.
