„Psst, Otakare, usnuls nebo se ještě kuklíš?“
„Oooohhhhmmmm…“
„Hej, Otakare?“
„Jo kuklim, vole, díky za optání, co chceš?“
„Néé nic. Já jen, mám tady strašnou tmu.“
„Hmm.“
„Héle, Otakare, může mít housenka klaustrofobii?“
„Co to meleš, Pavko? Běž se kuklit, ať to máme za sebou!“
„Jenže, tady, se tu… nedá se tu, vůbec, strašně mě svědí pravá panožka, néé levý tykadlo…asi teda, nebo co to… křídlo?“
„Klid, Pavko, jak nám to říkali: vyčisti svou mysl, vnímej prostor, který vyplňuješ ve vesmíru...“
„Ve vesmíru?“
„Naslouchej vnitřnímu hlasu, uvolni napětí v těle – tak dosáhneš metamorfózy.“
„Metamoto… cos to…?“
„Proměna, Pavko, něco jako… vždyť víš, já si to představuju jako nirvánu, nebo nanebevzetí – dostaneme křídla a budou z nás andělé.“
„Týjo, héle, Otakare?“
„No?“
„Na nebi říkáš?“
„Jo.“
„A co když tu akorát chcípnem hlady.“
„Blbost.“
„Kručí mi v břiše.“
„Tak se pomodli.“
„Haha… Já jsem byl už šťastnej jako housenka. Nepotřebuju žádný nanebevzetí.“
„Vždyťs furt frfňal, že jíš jenom kopřivy.“
„Nefrfňal.“
„Frfňal a teď to děláš zas.“
„Dobře, dobře, ale víš, jaká dřina musí být to lítání? Běla říkala, že to bude řehole, žádná nirvána!“
„Jo, slyšel jsem. Ale nebudeš muset snídat kopřivy.“
„Otakare?“
„No?“
„Já… Bojím se usnout, že když se probudím… že se třeba vůbec neprobudím.“
„Neboj, Pavko. Víš co se, říká o těch, který usnou v kukle, když pořád brblaj?“
„Co?“
„Promění se v můry.“
„Můry? Brrrr. To bych teda nechtěl...“
„Tak přestaň frrňat a pořádně kukli.“
Poučení: Žij, nikdy nevíš, kdy se probudíš naposledy.
Chceš-li se stát motýlem, nechovej se jako můra.
