Čím více měl, tím více chtěl – napsala Dominika Pluhařová

Zvířátka v lese si vychutnávají míchaný drink s paraplíčkem, sluní se na palouku, sem tam se skočí osvěžit do tůně. Prostě tu vládne uvolněná bezstarostná nálada. Najednou okolo někdo prosviští. Všichni přítomní líně otočí hlavy tím směrem. Co se děje, kdo ruší jejich pohodu? A on to je zpocený, ufuněný, přepracovaný medvěd.
„Kam spěcháš, ty velkej sysle?!" pokřikuje na něj už přiopilý zajíc.
Starý lišák se chichotá: „Jen ho nechte, uvidíte, dobře to pro nás dopadne."

„Nemám čas, přátelé, nemám čas! Pospíchám, mám toho ještě hodně na práci!" přes rameno v běhu utrousí medvěd.
„Pojď, přidej se k nám! Času je dost, je tak krásně a ty se tak honíš," říká líný bobr.
Ale to už ho medvěd neslyší, je daleko.
Dře se stále dál a dál, od rána do večera, ani neděli nectí. Na to nemá čas. Až ho jednoho parného dne trefí šlak a je po něm.
Zvířátka si rozdělí jeho majetek a na jeho počest si dají pár panáků. Stará sova mimoděk pronese: „No vidíš, medvěde, sebou sis do nebe nic nevzal."

Poučení? Ne vždy ten, kdo se dře, slízne smetanu. I bez práce můžeš mít koláče.