Posázavská expres dosupěl na nádražíčko ve Zbraslavicích a výpravčí zařval: „Zastávka Starý rybník“. Tatínek si na lavičce nahodil ruksak, mamka popadla tašku a já báječný nafukovací kruh. Byl od Ježíška.
Vydali jsme se po hrbolaté cestičce, která se zdála nekonečná. Kolem šuměl les, lákaly borůvky a bylo zkrátka krásné léto a škola daleko. Kdy jen ten rybník přijde? Konečně.
V jedné z chatiček jsme složili svoje saky paky a hurá k vodě.
Měli jsme úžasnou kostkovanou deku a polštářek. Mamka vyndala svoji knížku a pití, tatísek si šel mezitím do kiosku pro pivo. Vedle nás už byli Horníčkovi s Otíkem a kousek dál holky Novákovy a nad nimi teta Hozáková.
„Můžu k nim, maminko?“
Vzala mě za ruku a šly jsme. Otík s holkama běžel se mnou a ve vodě hned propukla bitva. Mamka začala klábosit s tetou Hozákovou a za chvíli se všechny ženské přidaly a brouzdaly se kolem nás na kraji rybníka. Voda byla báječná a ty kachničky kolem, co občas vykoukly z rákosí!
Večer jsem z rodičů vyrazila slib, že tam zůstaneme až do neděle. Nebyli proti.
Paní
Zahnula jsem z hlavní silnice k nádraží před Zbraslavicemi. Byly tam závory. Hic jako v pekle a vlak nejel a nejel. Konečně se dostavila páchnoucí a kouřící souprava, z níž vystoupilo pár otrhaných jedinců.
Lesní cesta ke Starému rybníku byl spíš tankodrom. Naštěstí jsem nic z auta neurvala a bylo to jen kousek. Nerudná recepční mi vydala klíč k chatě, v níž to trochu páchlo a matrace pamatovala asi císaře pána.
U rybníka byla spousta lidí s hromadami ječících potomků. A hned nade mnou se rozvalovaly dvě drbny z naší práce. Hned mi mávaly, ať si k ní přisednu. To tak, budou všude vykládat, že mám nové plavky a lehátko a přijela jsem bez manžela.
Raději jsem šla hned do vody, pryč od řvoucího davu.
Voda připomínala spíš brouzdaliště, plavat v padesáti centimetrech fakt moc nešlo. Za chvíli z toho byl navíc kachňák, i s echt živými a syčícími opeřenci.
„Kdo mi to jen proboha, nakukal, abych sem jela? Do zítřka to halt nějak přežiju a pak adieu.“
