Teď leje a leje. Zřejmě to zaplavilo i naši televizi. Chytím jen polovinu kanálů a tak jsem se rozhodl, že si budu číst.
Obě knížky dohromady mají přes tisíc stránek, byly mnohonásobně celosvětově vydány a přeloženy téměř do sta jazyků.
Trochu mi to připomíná moje studium práv, která jsem kdysi tady v Australii na Queenslandske Universite v Brisbane studoval. Každý týden jsem musel načíst z každého ze čtyř předmětů v semestru nejméně dvě stě padesát stránek, tudíž přes tisíc stran za týden. Vím, že Bromfieldova kniha byla přeložena do češtiny, ale o Dobrodruzích to říci nemohu.
K oběma knihám mám jakýsi osobní vztah. Tak abych vám to teď trochu vysvětlil a také vám ukázal, že často vše souvisí se vším…
Jak už jsem řekl, nastaly deště. V Austrálii teď pořádně prší. Lilo celou noc, ale díky mému horšímu sluchu jsem to prospal. Zato má žena, romantička, která slyší dobře, poslouchala.
Ta výtečně napsaná Bromfieldova kniha pojednává o Indii během monzunu, kterému jsem se, když jsem byl v Bombaji, vyhnul o den odletem na Filipíny. Tam mě ale později beztak chytil pořádný cyklón...
Souvislost s THE CARPETBAGGERS (Dobrodruzi) je také zajímavá. Letěl jsem na dovolenou z Džiddy v Saudské Arábii do egyptské Káhiry. Chtěl jsem se podívat dostal do kláštera Svaté Kateřiny v sinajské poušti - tam, co podle Bible Mojžíš spatřil hořící keř.
Chtěl jsem tam, neboť vím, že jsem tam v jednom mém životě žil a jasně se mi o tom zdálo. Já v reinkarnaci či minulé životy věřím, stejně jako třeba generál Patton nebo americký prezident Benjamin Franklin.
Zajímavé bylo, že jsem měl noc předtím o tom letu sen. Zdálo se mi, že tam nedoletím. Viděl jsem přistávací dráhu, ale pilot říkal, že ji nevidí, a že se proto otáčíme zpět do Káhiry...
Když jsem se - už ve skutečnosti - probudil v hotelu Nile Hilton, vzal jsem si taxíka na letiště. Zpáteční letenka do kláštera Svaté Kateřiny stála padesát liber. Žádný problém.
Letím s nějakými Němci z Mnichova, kteří tam jedou dělat dokumentární film a říkají mi, že tam budou spát. Sakra, povídám, to bych měl také zájem!
,,Na to musíš mít zvláštní povolení od ministerstva kultury z Atén. Obhospodařuje to tam totiž řecká ortodoxní církev."
Dobrá... Za hodinu jsme tam byli. Vidím černou čáru přistávacího asfaltu, ale vtom slyším, jako kdyby pilot četl scénář z mého snu.
,,Je špatná viditelnost, nemůžu přistát! Vracíme se do Káhiry, peníze dostanete zpátky."
Absolutně jsem tomu nemohl uvěřit. Já tu ranvej jasně viděl!!! Byl to relativně malý Focker, asi pro deset až patnáct lidí, a já jsem seděl skoro hned u pilota.
Tehdy se ještě neunášelo.
Povídám mu: ,,Hele, půjč mi to, já ti s tím přistanu."
On na to nic. Ignoroval mě.
Tak jsem do něj aspoň pěkně zaryl: ,,Není divu, že vám dal Izrael na prdel, když má Egypt piloty jako jsi ty!"
Zachoval klid, ale cukalo to s ním.
Vrátili jsme se tedy zpátky do Káhiry, v níž jsem už ale dál zůstat nechtěl.
Na několik věcí, na které se má každý turista podívat, jsem se podíval, ale nadšený Egyptem jsem vůbec nebyl. Hlavně ne tím, jak jsem byl neustále obtěžován místními vagabundy, co pořád chtějí jen bakšiš, i když jsem jim říkal docela dobrou arabštinou, že nemám peníze.
A tak jsem se rozhodl, že pobyt v Káhiře, Luxoru, Alexandrii a podobně zkrátím na čtyři dny, pak to zabalím a odletím do Atén.
Jdu na Egypt Air a ptám se, kolik stojí letenka první třídou z Káhiry do Atén.
,,242 amerických dolarů," povídá paní za přepážkou.
Podám jí knížku s kupóny, kterou jsem měl na saudské aerolinky a které byly vedeny v dolarech.
,,Když platíte tímto," povídá Egypťanka za sklem, ,,bude to 600 dolarů."
Ptám se, jak je to možné.
,,My hodnotu těch vašich kupónů o třetinu snižujeme."
,,To přece nemůžete a nesmíte," já na to. ,,Ty kupóny mají plnou hodnotu!"
,,Pokud se vám to nelíbí, jděte jinam."
Jenže jinam jsem jít nemohl, kamkoliv z Káhiry létaly jen Egypt Air. Byl to egyptsky "totáč".
Byl jsem řádně naštvaný, neboť jsem se zase ocitnul tam, kde jsem být nechtěl. V ČSSR...
Sednu si do křesla, zavřu oči a nařídím mému mozku, aby to vyřešil. Řešení přišlo hned a skrývalo se za písmeny TWA.
Pamatoval jsem si totiž, že...
Když jsem přiletěl do Káhiry, někde z hloubky mého mozku vyplavalo, že jsem tam v letištní hale viděl na zdi informační tabuli s přílety a odlety letadel.
Letadlo letící (nepamatuji se už odkud) přes Atény do Ameriky právě přistálo u brány číslo... a tak dále. Transworld Airlines (TWA) tehdy vlastnil Howard Hughes, ten americký miliardář, co se později objevil v románu THE CARPETBAGGERS (Dobrodruzi) jako Jonas Cord.
Přijdu tedy do TWA a povídám: ,,Mohu s vámi letět do Ameriky přes Atény?"
,,Jaký máte pas?” ptá se dáma.
,,Americký.”
,,No problem, sir.”
No, a věc byla vyřízena. Za 242 dolarů...
Když jsem den či dva poté nastoupil do letadla, zjistil jsem, že sedím vedle osobní sekretářky řecké herečky Meliny Mercouri, která hrála například ve filmu Nikdy v neděli, co se v něm zpívala ta písnička Děti z Pirea. V té době ale už moc nehrála, protože byla řeckou ministryní kultury. Byla to právě ona, co by mi musela odsouhlasit mé přenocování ve Svaté Kateřině, pokud bych se tam chtěl ještě někdy vrátit. Zamyslel jsem se a usoudil, že už je to zbytečné.
Do kláštera se dalo létat jen z Tel Avivu nebo z Káhiry. Do Tel Avivu jsem nemohl, neboť izraelská víza v mém pase by mně zajistila nezaměstnanost v saudském království (tehdy jsem ještě nevěděl nic o takzvaných "zvláštních vízech"). Tak jsem vše nechal tak, jak to bylo. O nic jsem Melinu Mercouri, mojí spolucestující v letu TWA číslo 847, nepožádal.
Léta poté, když jsme bydleli v Houstonu, kde jsem pracoval na orbitální stanici, mi manželka, čtoucí cestovní sekci nedělního Houston Chronicle, povídá: ,,Víš, že Howard Hughes je pochován v Houstonu?”
Tak to jsem nevěděl.
,,No, ale něco bych mohl udělat: v tom případě bych mu rád šel na hrob poděkovat za ten Egypt.”
Moje moudrá žena jen kývla: ,,Také mě to napadlo.”
