Zamyslela jsem se. To samo už o sobě nevěstí nic dobrého. Zamýšlím se často. Zda je to přínosem i pro mé okolí se raději neptám, neboť nemám ráda negativní reakce.Hned po výskoku z postele jsem se zamyslela nad tím, proč ten výskok není vyšší a hbitější. Odpověď přišla rychleji než bych čekala a přímo z úst samotného Mistra. Z rádia se na mě linula krásná melodie a pravdivá slova „To stárnutí zrádné…..“.
Uspokojená odpovědi dávám si snídani.
Ulamuji si čokoládu a zajídám kouskem masa připraveného na oběd. Pro dokreslení báječného jitra mažu své ztuhlé tělo dárcovskou dárkovskou soli a zálibně se dívám na lázeňské oplatky. Stylový dárek od mé kamarádky k mému autorskému čtení Lázeňského zpravodaje. Je mi z toho hezky ještě dnes. Ne kvůli dárkům, i když ani těm se nebráním. Ale kvůli vnitřnímu pocitu uspokojení, když jste tam, kde máte být a děláte to, co Vás baví.
Mě baví psaní. Začalo to někdy v první třídě. Jenže ouha, začala jsem psát intuitivně. To znamená levou rukou. Prý píše se pravou. Poslouchat se musí. Píšu pravou, ale intuitivní to, co cítím. Pak jsem začala psát na stroji. Rychle a zběsilé. Jak jsem žila, tak jsem psala. Občas s překlepy. Oprava je vždy možná. Čistých listů zatím je dost.
Mezitím stroj časů odvál i můj stroj psací a přivál nízkoprahovou klávesnici notebookovou. Prsty kloužou jemněji a pomaleji. S rozvahou a pohodou. Jak žiji, tak píši. Občas s překlepem. Čistých listů na hromádce ubylo, ale zatím ještě jsou. Však naučila jsem se šetřit s papírem.
Je 22.02.2020 10.00. To je inspirace. 22 let v jednom zaměstnání s malou přestávkou. Únorová dvojka napovídá, že dva jsou ideální počet – na radost, na bolest, na sdílení a milování. 20+20+10 je můj věk.
Čas mezitím poskočil. Je 10.07. a vy tím pádem víte, kdy mi máte donést kytici.
Přes repro retro bedny Mistr dnes hýří vtipem -Je jaká je... Ano. Jsem. Jsem jaká jsem a dokonce ani já, občas nevím, stejně jako hlavní hrdinka, jak se zachovám. A přesto každý den „Stokrát chválím čas“. Neúnavně padám dolů, jak podzimní listí. Znovu a znovu vstávám, protože i když jste občas dole, věřte, že je to to nejlepší místo na odraz nahoru.
Co pro dnešek chystám?
Já myslím, že vyřídím pár mailů, prohrabu se ve svých básních jako v peřinách, popřemýšlím, jestli neznám někoho, kdo by je chtěl zhudebnit a pojedu za svým mužem. Tam ho radostně přivítám písní Čau lásko. Vzhledem k tomu, že jsme v dietním programu, na místo horkých malin v čokoládě dám mu čokoládový horký polibek. Snad i tak bude mu blaze.
Co pro dnešek pro mě chystá život, to zatím nevím. Ale pokud to bude nějaká kulišárna jako obvykle, určitě dám vám vědět.
Dnešek jsem věnovala svým dvojkám.
Kupodivu nebrouzdám na stránkách plastické chirurgie ani spodního prádla.
Přesto – cítím, že je to výzva. Neboť uznejte, že tolik dvojek v kalendáři není jen tak.
