Hana
„Bzzzz, bzzzz.“
„Moucho? Moucho, kdepak jsi?“
„Bzz.“
Otočí hlavu směrem, odkud vyšlo zabzučení.
Nevidí ji, ale není to tím, že už vidí špatně. Je to tím, že jsou tři hodiny ráno. Horká letní noc. V televizi říkali, že bude tropická. A taky je. Hana Pokorná sedí na posteli v domově důchodců, kde kroutí čtvrtou sezónu.
Sedí, aby se dočkala rána, kdy si pustí větrák a bude sedět dál. Možná přijde návštěva, ale o tom pochybuje. Všichni toho mají nějak moc. Aspoň jí to každý říká, tak to bude asi pravda. Ale co je vůbec pravda? Pravda je to, že je to už pět let, co jí umřel Oldřich, a čtyři roky, co se přestěhovala do tohohle pensionu pro seniory, jak tomu dnes vznosně říkají. Už čtyři roky, co vede každý den stejné konverzace.
„Dobré ráno Haničko, snídaně. Dobrý den Haničko, inzulín. Haničko, oběd, Haničko večeře, až k Haničko, dobrou noc.“
Po přání na dobrou noc a dostatečném přísunu Stilnoxu vždycky usne. Na tři hodiny, a pak zase přijdou. Myšlenky. Myšlenky, co tvoří špatné sny, až je časem přemění na žádné. A tak tu žije.
Sama se svými myšlenkami a v lepších případech, jako zrovna dneska, povídáním si s mouchou.
„Bzzzzz.“
„Lítáš si,“ povzdychne si s lehkou závistí a vzpomínka na jejích dvacet jí zaplní hlavu smutkem a oči slzami.
Bzukot slábne. Moucha zjevně vyhodnotila, že pensionu pro seniory už bylo dost a odletěla zkoumat cosi do noci.
Ticho se rozlilo místností.
„Bože, to je vedro.“
Otřela si pot a natáhla se pro láhev s vodou. Seděla, koukala do tmy a čekala. Čekala, jestli se jí zase zjeví. Anděl. Už ho párkrát viděla. Říkali jí, že se jí jen něco zdálo, ale ona věděla své. Jestli byl strážný, nevěděla, ale věděla, že to byl sympaťák. Dlouhý vlasy, bílý vousy, smál se a zářil jak světluška. Že prý na ni čeká.
A tak seděla. Seděla, čekala a vyhlížela.
Jindřich
„Trúúúúú.“
„Tiše ty troubo, jsou tři ráno,“ ozvala se vlastní výčitka a ruka se stáhla z kláves akordeónu. Jeho jediné radosti.
„Pension pro seniory, tsss,“ povzdechl si a při té myšlence se musel hořce pousmát. To on, Jindřich Engel, pamatoval jiné pensiony a hlavně taky jiné časy.
Vrátil se v myšlenkách o šedesát let zpátky. Padesátý léta sice moc dobrý nebyly, ale co by za ně teď dal. Denní dřinu na jejich poli patřícímu JZD by za tenhle pension pro mrtvoly vyměnil bez váhání.
Jenom kdyby mu mohlo být zase sedmnáct, kdyby mohl hrát svojí Kateřině a pozorovat její úsměv.
Pohladil akordeon na posteli.
„Bože, to je vedro.“
Potil se a pot se mu míchal se slzami. Byl bojovník. Celý život. Bojoval, nepodával se, ale tady je zdá se, konečná. O bojovníky tu nikdo nestojí. A tak brečí a lituje se. Zalezlej na pokoji, celých těch čtrnáct dní, co ho sem zavřeli. Nedává to. Nechápe to. Jeho milovaná Kateřina opustila jeho svět a jeho děti?! „Děti,“ povzdechl si. Jak ho mohly vlastní děti takhle…?
„,Bzzzzz!“
„Co to?!“
Ožene se rukou.
„Moucho blbá! Vypadni z toho akordeonu.“
„Bzzzzz.“
„Jo tak ty si nedáš pokoj!“
Vstává, bere ze stolu noviny. Pronásleduje mouchu s jedinou touhou. Zabít. Zabít mouchu, pomstít se na tý mrše, co si tu v půl čtvrtý ráno bzučí, za všechno a za všechny s nadějí, že s ní snad zabije i samotu a nešťastnou duši v něm.
„Bzzzzz….zzz…bz….bzzz.“
Moucha se obratným manévrem vyhnula dalšímu plácnutí a prolezla pode dveřmi na chodbu.
„Mrcho! Mně neutečeš!“
Jindřich se řítí chodbou až ke dveřím, kde moucha usedá. A už ji vidí. Napřahuje se a… udeří do dveří. Silně. Jednou, dvakrát, třikrát. Buch, buch, buch, až upadne cedulka se jménem. Shýbá se pro ni, luští napsané jméno a v duchu nenávidí svůj hněv.
„Bzzzzzzzzzzz.“
Moucha proletí kolem jeho hlavy, jakoby se mu vysmívala, a zmizí. Tentokrát definitivně. Svůj účel právě splnila.
Hana Pokorná otevírá dveře.
