Ale začínat se má pomalu a s rozmyslem. Přepálit začátek, se nevyplácí. Vybrala jsem jógu. Prý je to hlavně o dýchání a relaxaci. Dýchat umím a trochu si pospat na podložce v tělocvičně, určitě zvládnu. Co bych pro sebe neudělala, že?
Dnes mám první lekci. Přišla jsem o půl hodiny dříve, abych si zabrala místo vzadu. Nechci, aby a mne čuměli ti, co už mají natrénováno, a hlavně cvičitelka – nenechám se přece buzerovat.
Překvapilo mne, kolik lidí chce po svátcích zhubnout a ještě, stejně jako já, věří tomu, že svého cíle dosáhnou dýcháním. Asi taky začátečníci. Jen hubenější. Přežraná z vánoc jsem evidentně jen já. Nevymykám se však jen svými rozměry, ale i úborem.
Tričko a tepláky už se asi na cvičení nenosí. Všichni tu mají tílka, nejlépe dvě až tři najednou a k tomu jakési elasťáky. Tak příště. Sundala jsem si tenisky - ostatní byli bosí. Alespoň v tom jsme si všichni tak nějak rovni.
Učitelka jógy zapálila svíčky, zapnula tichou hudbu a provedla jakousi modlitbu. Se bojí nebo co? Začínáme.
„Pojďte si dopředu,“ cvičitelka organizuje pár lidí a ukazuje i mým směrem. Ignoruju jí. „No vy, v tom modrém tričku. Pojďte. Jste tady nová, tak ať na vás vidím.“
„Já chci být vzadu,“ odvětím a dál setrvávám na svém vysezeném místečku.
„Takhle vás nemohu kontrolovat. Začátečníkům věnuji zvýšenou péči. Chceme přece všechno dělat správně, že?“ pak už nic neříká, jen se dívá. A všichni s ní. To je nátlak! Beru svou podložku a stěhuju se dopředu. Učitelka jógy se spokojeně usmívá a kleká si na podlahu.
Dosedá na paty: „Začneme diamantovým sedem.“
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli sednout si po dvaceti letech na paty…To se fakt nedá. Kurva, to bolí! Stehna mne nesnesitelně pálí. Učitelka na mne kouká jako na exota. Pak se ovládne a s úsměvem mi podá deku.
„Mám se přikrýt, aby nebylo vidět, jak mi to nejde?“ nechápu.
Lektorka vstává a strká složenou deku pod můj zadek. Sedím teď výš. Je to lepší, ale dobrý to stejně není. Jak dlouho budu muset takhle vydržet? Učitelka mluví o tom, že jsme v základní pozici. Si dělá srandu, ne? Jakože začínáme tam, kde mé schopnosti končí?
Chvíli se ukláníme do stran a organizovaně dýcháme. Stehna trochu povolila, ale začínají mne brnět paty. Asi jsem si přerušila přísun krve do lýtek.
Změna. Jdeme do lotosového sedu. Úlevně upadám do strany, celkem marně se pokouším narovnat nohy, abych je mohla skrčit do nové pozice před sebe. Jako vtip dobrý, ale moje pružnost má své limity. Lektorka mi zase cpe něco pod zadek. Prý se hrbím. Já se chci hrbit!
„A teď pozdravy slunci,“ zašveholí učitelka jógy. A začne sérii cviků, za kterou by se nemuselo stydět naše vojsko při výcviku. Střídavě si stoupáme s rukama nad hlavou, abychom následně poklekli na jedno koleno a zanožili, předpažili, zaujali polohu bojovníka, podřep, vztyk.. a znova. Za chvíli už nedýchám, ale funím jako bych kopala tunel. Ruce i nohy, nezvyklé námaze, se mi začínají třást.
Pak přichází snad celá ZOO. Začalo to kočkou. „Ano, vy už víte – kočka je má oblíbená,“ lektorka se na všech čtyřech zavlní a sekne pomyslnou packou před sebou: „Mňau!“
Všichni se zasmějí. Asi halucinace nebo sním. Bolest obou zápěstí, o která se opírá mé obézní tělo, mi jasně signalizuje, že se mi to nezdá. Musím vydržet. Po deseti nekonečných minutách v „kočce“ už si to nemyslím. Přecházíme do kobry, koťátka a zvedáme se do psa. Vrtíme ocásky. Když už doufám, že nejhorší je za mnou, přichází poloha dítěte – vracíme se do sedu na patách (Au!), předkláníme se, vzdáváme se opory rukou a pokládáme je dozadu podél těla. Váha trupu leží na stehnech a stlačuje mi břicho. Přestávám dýchat. Balancuji na hlavě opřené před koleny a snažím se přežít. Zbytečně. Bez vzduchu to nepůjde. Roztahuji stehna a zkouším břicho narvat mezi kolena. Vše marné.
„Pozvolna dýcháme, jde o polohu relaxační, tak si ji užíváme…,“ učitelka jógy bublá jako potůček v souladu s relaxační hudbou. Přichází ke mně a dává mi pod zadek visící ve vzduchu kvádr velikosti cihly. Pak druhý - jen o něco menší. Definitivně tím rozhodila zbytek mé rovnováhy. Krk už neudrží a padám. Ne! Už fakt nemůžu. Rozmotávám své končetiny a lehám si na záda. Už se nehnu! Takhle se relaxuje!
Asi po minutě jdeme do lotosu a následuje svíčka! Kdy jste naposledy dělali svíčku? Já na základce. Možná na střední, ať nekecám. Každopádně se do ní tahem nedostanu. Zadek má asi metrák. Zkusím to švihem. Tak na pátý pokus odlepím dostatečně zadek od podložky. Ale neraduju se dlouho. Gravitace je svině. Prsa se mi navalí na obličej, nohy přepadnou a tím mi uvězní dýchací otvory pod horou sádla. Opět nemám kyslík. Vůbec! Už chápu, proč jsou tu všichni hubení. Tlouštíci byli eliminováni přirozeným výběrem. Prostě to nepřežili. Padám na bok a zvedám se. Balím podložku a mířím k šatně.
Dobíhá mne lektorka: „Je vám špatně?“
„Teď už ne. Špatně je mi jen, když nemohu dýchat. Což je u tohodle cvičení skoro pořád. Budu si muset najít něco jiného. Zdá se, že mé tělo není s jógou kompatibilní.“*******
Více povídek od této autorky najdete na jejím blogu Olívie Úžasná.
