 |
| Ilustrace: TaTáňa Zouharová |
Jako by to bylo včera, co jsem celý víkend seděla v křesle, koukala se na McLeodovy dcery a smrděla doma. Doslova. Měla jsem depresi jak noha a nechtěla jsem nic, jenom se roztýct a vsáknout se mezi kožené sedáky a prostě přestat existovat.
Zrovna na tu sobotu jsem dostala lístky do divadla na amatérské představení souboru Lehká mozková dysfunkce. Na vstupence byla vyobrazena postava, nedala se moc dobře rozeznat a název hlásal: Podivná návštěva u doktora Frankensteina.
Nic mi to neříkalo.
Lístky jsem dostala za svůj štědrý dar divadelnímu spolku. Věnovala jsem jim boty na vysokém podpatku číslo 43. Ano. Mám něžnou nožku. Pokud budete odporovat - rozšlápnu vás.
Nakonec jsem se z křesla zvedla a vydala se na představení.
V hnusném vytahaném svetru jsem si sedla někam do čtvrté řady a čekala více či méně špatné představení. Zjištění, že se jedná o muzikál, moje nadšení nezvýšilo.
To přišlo, až když jsem tě uviděla. Muž navlečený v korzetu a podvazcích, v mých botách (které mu byly velké) se promenádoval po podiu, jako by mu patřilo a pomalu mi kradl srdce kousek po kousku. Moje deprese se rozplynuly v jeho kudrnách i slovech, a já si přála, aby mě ten muž, ten sladký transvestita z transsexuální Transylvánie unesl do svého sídla. Bylo mi jasné, že jsem mu propadla duší a kdybych měla tu možnost, tak i tělem.
Tu noc se mi o Frankiem zdálo.
Navlékl mě do korzetu a rovnal mi v něm prsa, jako by se nechumelilo, a když jsme se líbali, musela jsem dávat pozor, abych mu nerozmazala rtěnku.
Od té doby jsi mě zachránil z deprese ještě mnohokrát, na paži jsi zaplnil prázdné místo v mém tetování a jednu díru v mém životě. Neudělal jsi ze mě podivnost, tou jsem již byla od počátku věků, jen jsi mě posunul tím správně podivným směrem. Tím vzrušujícím směrem mužů v podvazcích, kteří mi od té doby nedají spát.
