Marek se vracel domů nocí jako zpráskaný pes. Řídil ztemnělými vesnicemi popaměti, však tudy jezdil do práce a z práce mnoho let.
Netěšil se. A to před ním byly vánoční svátky s několika dny volna, které už opravdu potřeboval. Teď v prosinci toho měl v práci dost. I když vlastně byl rád, protože věděl, že jen tak vydělá na pěkného Ježíška.
Ale Markéta tohle nechtěla pochopit.
„Máš malý kluky, tak máš být s nimi co nejvíc,“ kázala každou chvíli. Snažil se jí vysvětlit, že vždycky je to něco za něco. Buď nakoupí dárky, ale před svátky ho děti moc neuvidí, anebo si s nimi bude každé odpoledne hrát, ale pak budou u stromečku smutně koukat. Nebrala to. Nechtěla si vybrat. Chtěla prostě obojí. Typická ženská, pomyslel si Marek.
Poslední nepříjemný telefonát měl s ní před chvilkou. Musel jí přiznat, že suroviny na rybí polévku nestihl koupit. Od posledního zákazníka odešel až po sedmé, a kádě s rybami mezitím odevšad zmizely. Snažil se ji chlácholit: „Tak udělej na Štědrý den zelňačku, tu umíš báječně!“ Marně. Pro ni byl neschopný ignorant, co má pořád něco důležitějšího než svou rodinu.
Stěží držel oči na silnici, únava ho přemáhala. Najednou ale zpozorněl. Na asfaltu před ním se něco zalesklo, jak to olízla světla reflektorů. Zpomalil a nestačil zírat. Na silnici se válelo několik kaprů a kapřích hlav. Kde se TADY vzaly? A zrovna teď, když na ně vlastně myslím, říkal si Marek. Zastavil u krajnice a promnul si vykoukané oči. Kapři tam leželi pořád.
Vystoupil a váhavě se rozhlédl. Svítilo se jen v jednom domku poblíž, jinak všude tma jak v ranci. Vzpomněl si na Markétu a její výčitky. A už neváhal. Tohle byla jeho šance na záchranu předvánoční nálady. Vytáhl z kufru igelitovou tašku a posbíral rybí hlavy. Polévka bude!
