„Hele vole, to je dobrej týpek, co?“„Kdo to je?“
„Nevim, vole, ale někoho mi připomíná.“
Je 12:35, konec vyučování. Drobná mužská postava v černém plášti s dlouhými vlasy i vousy kráčí chodbou jedné ze základních škol na Praze 4. Řev, dusot dětí a zvonění otřásají celou budovou.
Muž s vytřeštěnýma očima neví, zda uhýbat dětem, řítícím se na oběd, nebo se jen opřít o zeď a zhluboka dýchat.
Během chvíle hukot a ryk ustává a muž, opírající se jednou rukou o zeď, se opět dává do pohybu a jde chodbou dál.
„Ty krávo, to je ten, ne? Nooo, jak se menuje?“
„Kdo?“
„No dyť víš, vole. Jak visí v učebně dějáku…“
„Ty vole, tam jich visí. Myslíš Karel IV.?“
„Ne, ten druhej.“
„Jakej druhej?“
„No ten… Komenskej.“
„Ty vole, co by tady dělal Komenskej?“
„No nevim, vole, se na nás přišel asi podívat nebo co, ne?“
„Pozdrav Pán Bůh, chlapci. Kde jest zde místnost pana řídícího?“
„Kohooo? Myslíte říďu? Támle na konci chodby…“
„Ty vole, je fakt hustej, co?“
Muž ťuká na dveře a vchází do ředitelny.
Ředitel právě vyslýchá prvňáka a vychovatelku školní družiny, která dítě honila po škole, až se jí podařilo ho chytit a dotáhnout do ředitelny. „Paní kolegyně, tak mi prosím vás řekněte, jak to tedy bylo.“
Funící vychovatelka sotva popadá dech a říká: „No, pane řediteli, Vojta v družině strkal spolužákům na hlavu igelitku. Tak jsem ho okřikla, ať to nedělá, ale on neposlechl a dělal to dál. Tak jsem ho popadla, aby toho nechal. Jenže on se mi vyškubl, řekl: „Chcete mě nasrat?!“ a utekl. Chytila jsem ho až ve druhém patře za pomoci paní učitelky Žáčkové… No, a teď jsme tady.“
Svižnými kroky přistupuje od dveří muž, vytahuje zpoza pláště rákosku a švihá dítko přes zadek křičíc: „Metličkou přepleštiti možno!!!“
