Tenkrát jsme slavili kulatiny, chtěla jsem mu udělat radost a vymyslela pro něj dárek snů. Miluje lítání ultralightem. Rezervovala jsem tedy vyhlídkový let na nejbližším letišti.
V den D jsem mu místo mašle zavázala šátek kolem očí a odvezla na místo určení. Muž se telelil blahem.
Střih... o pár dní později uprostřed toho nejparnějšího letního dne došlo i na mě. Sedíme v autě, je vedro. Děti ani nedutají, tatínek tajemný jak hrad v Karpatech, místo mašle mám na očích šátek a jedu si pro svůj narozeninový. Samozřejmě také zážitek.
Marně jsem doufala, že jedeme třeba do wake parku a já si budu moct vyzkoušet jízdu na jiném prkně, než je snowbourd, což je zase moje srdcovka.
Ale ne. Přistáli jsme na stejném letišti, jako před týdnem. Podlomila se mi kolena. Bála jsem se, že nastoupím do letadla a umřu hrůzou. Začala jsem držkovat: "Když je tvůj sen lítání, tak to neznamená, že i já si na tom budu taky ulítávat."
Ale byla jsem tam a nešlo couvnout. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu jsem poprosila všechny svaté, ať stojí při mě.
S moc milým pánem jsme už o pár minut později seděli v ultralightu. I přesto, že jsem malinká a poměrně skladná, měla jsem najednou pocit, že sedím ve sklenici od přesnídávky, všude stísněno, jinak nic.
Pilot nastartoval, pak mě připoutal, sedl si vedle mě, připoutal sebe. Nic nebránilo vzletu. Jenžže úplně zpocený pilot, přecijen už postarší pán v letech, prohlásil: "Je tu hrozný horko, to se nedá, poletáme bez dveří." Doufala jsem, že je to nějaký letecký vtípek, aby nabudil veselou náladu před odletem. Než jsem se, ale stačila vzpamatovat, byl už tam přivolaný místní technik a opravdu odmontovával dveře letadla. Skrz pilota a otvor, který vznikl po vysazených dveřích jsem se podívala na svého muže. Ten celou akci pozoroval s pusou otevřnou dokořán. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není úplně standartní situace. Z mužova výrazu jsem vyčetla, že podobné manévry možná viděl jen v nějaké blbé francouzké komedii.
V tom se, ale už letadlo dalo do pohybu a pomalu se začalo vznášet do oblak. Smířila jsem se se svým osudem a řekla si, že pokud mám zemřít, tak si ten let alepoň užiji. Abych před pilotem zamaskovala svojí nervozitu, Začala jsem mluvit. "Nevlítne sem nějaký pták, když nemáme dveře?" "Jedinej pták, jsem tady já!"
A hlasitě se zasmál. Hned jsem byla o dost "klidnější". Mezitím už letadlo nabralo výšku a já se začala kochat pro mě nevšedním pohledem na krásnou posázavskou krajinu. Vytáhla jsem mobilní telefon, že si nafotím pár úžasných snímků, abych se mohla pochlubit svým přátelům. Při představě, že bych se musela naklonit prakticky ven z letadla, jsem byla schopná nafotit akorát pár trapnoselfíček z kokpitu. Když už jsem si ve vzduchu trochu zvykla a dokonce se mi to začínalo líbit, letadlo se začalo podezřele naklánět, pilot vypadal, že vypadne z kabiny , mával a kroužil pořád kolem jednoho stavení .
"Tady bydlí Jarda, ahooj, Jardo!... Musím mu zamávat, večer k nim jdeme na grilovačku." ¨
Zamávali jsme tedy Jardovi a letěli dál. Pod námi se už rozprostírala Slapská přehrada.
"Vidíte ty jachty?" hlásil pilot.
"Vypadají jak spermije, žejo?"
"Bezpochyby," odvětím.
Najednou se začal zvedat vítr a my se dostali do nepatrných turbulencí.
Co čert nechtěl, začalo to cvičit i s mými žaludečními šťávami. Vzpomněla jsem si na doby, kdy se jediný můj dětský zájezd neobešel bez tabletky Kinedrylu, a na jakékoli větší lodi jsem chytala mořskou nemoc.
"Dejchej, Magdo, dejchej."
Pilot si všiml, že se něco děje, přestala jsem mluvit. Začal ve dveřích, které jsme neměli, hledat nějaký igelitový sáček, pochopitelně marně! Věděla jsem, že je zle! Nědělní oběd chtěl taky letět, ven. Ještěže jsem u sebe měla ledvinku na mobil. Pak už si pamatuji jen osvobozující přistání. Manžel mě přivítal slovy:
"Tak co, super, viď?!"
V barvě okurkového salátu od oběda jsem mu odpověděla: "Pecka!"
Aby toho nebylo málo, pan pilot tomu dal korunu: "A kromě zážitku na celý život si sebou paní ještě odnáší i část nedělního oběda," zařehtal jak kůň.
Poté se na mě obrátil a s milým úsměvem a s povzbuzením v hlase povídá: "Paninko, byla jste statečná, doufám, že poletíte příště zas?! Tady máte mojí vizitku, jmenuju se Svátek".
Dávám si jí do kapsy se slovy: "Děkuju vám , já mám dneska taky svátek, vlastně narozeniny.
 |
| Původní verze před kurzem |
Chci Vám tu vyprávět o tom, že i nevhodný dárek se může ve finále ukázat , když né jako největší, tak určitě jeden z největších zážitků v životě. S mužem máme narozeniny oba v létě, uprostřed, většinou, slunného července. První slaví můj muž, čehož právě dost zneužívá. Projevuje se to například tak, že ode mě dostane nějaký nový kus šik hadru a co se nestane o pár dní později...ano, otvírám dárkovou taštičku, ze které se na mě ušklíbne zánovní halenka , divného střihu, barvy a dokonce velikosti. Tenkrát jsme slavili kulatiny, chtěla jsem mu udělat radost a vymyslela pro něj dárek snů, podotýkám jeho snů. Miluje lítání ultralightem. Rezervovala jsem tedy vyhlídkový let na nejbližším letišti. V den D jsem mu místo mašle zavázala šátek kolem očí a odvezla na místo určení. Muž se telelil blahem. Střih... a o pár dní později, po lehkém nedělním obědě, došlo i na mě. Sedíme v autě, děti ani nedutají, tatínek tajemný jak hrad v karpatech, místo mašle mám na očích šátek a jedu si pro svůj narozeninový, jak jinak, zážitek. Marně jsem doufala, že jedeme třeba do wake parku a já si budu moct vyzkoušet jízdu na jiném prkně, než je snowbourd, což je zase moje srdcovka. Ne, nemílíte se, opravdu jsme přistáli na stejném letišti, jako před týdnem. Podlomila se mi kolena a začala jsem trochu držkovat : "Neznamená přeci, že když Tvůj sen je lítání, tak já si na tom budu taky ulítávat". Bála jsem se, že nastoupím do letadla a umřu hrůzou. Ale byla jsem tam a nešlo couvnout. Z hluboka jsem se nadechla a v duchu jsem poprosila všechny svaté, ať stojí při mě. S moc milým pánem jsme už o pár minut později seděli v ultralightu. I přesto, že jsem malinká a poměrně skladná, měla jsem najednou pocit, že sedím ve sklenici od přesnídávky, všude stísněno, jinak nic. Pilot nastartoval, pak mě připoutal, sedl si vedle mě, připoutal sebe. Nic nebránilo vzletu. Jenžže úplně zpocený pilot, přecijen už postarší pán v letech, prohlásil: "Je tu hrozný horko, to se nedá, poletáme bez dveří". Doufala jsem, že je to nějaký letecký vtípek, aby nabudil veselou náladu před odletem. Než jsem se, ale stačila vzpamatovat, byl už tam přivolaný místní technik a opravdu odmontovával dveře letadla. Skrz pilota a otvor, který vznikl po vysazených dveřích jsem se podívala na svého muže. Ten celou akci pozoroval s pusou otevřnou dokořán. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není úplně standartní situace. Z mužova výrazu jsem vyčetla, že podobné manévry možná viděl jen v nějaké blbé francouzké komedii. V tom se, ale už letadlo dalo do pohybu a pomalu se začalo vznášet do oblak. Smířila jsem se se svým osudem a řekla si, že pokud mám zemřít, tak si ten let alepoň užiji. Abych před pilotem zamaskovala svojí nervozitu, Začala jsem mluvit. "Nevlítne sem nějaký pták, když nemáme dveře?" "Jediněj pták, jsem tady já!" A hlasitě se zasmál. Hned jsem byla o dost "klidnější". Mezitím už letadlo nabralo výšku a já se začala kochat pro mě nevšedním pohledem na krásnou posázavskou krajinu. Vytáhla jsem mobilní telefon, že si nafotím pár úžasných snímků, abych se mohla pochlubit svým přátelům. Při představě, že bych se musela naklonit prakticky ven z letadla, jsem byla schopná nafotit akorát pár trapnoselfíček z kokpitu. Když už jsem si ve vzduchu trochu zvykla a dokonce se mi to začínalo líbit, letadlo se začalo podezřele naklánět, pilot vypadal, že vypadne z kabiny , mával a kroužil pořád kolem jednoho stavení . "Tady bydlí Jarda, ahooj Jardo!, musím mu zamávat, večer k nim jdeme na grilovačku". Zamávali jsme tedy Jardovi a letěli dál. Pod námi se už rozprostírala Slapská přehrada. "Vidíte ty jachty?"... hlásil pilot. "Vypadají jak spermije, žejo?" "Bezpochyby", odvětím. Najednou se začal zvedat vítr a my se dostali do nepatrných turbulencí. Co čert nechtěl, začalo to cvičit i s mými žaludečními šťávami. Vzpomněla jsem si na doby, kdy se jediný můj dětský zájezd neobešel bez tabletky Kinedrylu, a na jakékoli větší lodi jsem chytala mořskou nemoc. "Dejchej Magdo, dejchej". Pilot si všiml, že se něco děje, přestala jsem mluvit. Začal ve dveřích, které jsme neměli, hledat nějaký igelitový sáček, pochopitelně marně! Věděla jsem, že je zle! Nědělní oběd chtěl taky letět, ven. Ještěže jsem u sebe měla ledvinku na mobil. Pak už si pamatuji jen osvobozující přistání. Manžel mě přivítal slovy: "Tak co, super, viď?!" V barvě okurkového salátu od oběda jsem mu odpověděla: "Pecka!" Aby toho nebylo málo, pan pilot tomu dal korunu: "A kromě zážitku na celý život si sebou paní ještě odnáší i část nedělního oběda". a zařehtal jak kůň. Poté se na mě obrátil a s milým úsměvem a s povzbuzením v hlase povídá: "Paninko, byla jste statečná, doufám, že poletíte příště zas?! Tady máte mojí vizitku, jmenuju se Svátek". Dávám si jí do kapsy se slovy: "Děkuju Vám , já mám dneska taky svátek, vlastně narozeniny.
