Také mě nejdřív přezkoušel Petr Adler, který řekl, že mě přijmou, pokud umím stojku na rukou. Tak jsem ji udělala, protože tenkrát jsem ji dělala levou zadní…
Asi po třech letech jsem procházela pasáží Černá růže a říkala si: seš v Mlaďáku, no a co? Co dál? A zastesklo se mi po zoologické zahradě, ve které jsem před nástupem na fakultu pracovala… Ale do zoologické to už nešlo, protože jsem na to neměla vzdělání.
Ale zůstalo ve mně, že jsem potkala řadu přátelských, inspirativních lidí. S některými se vídám dodnes. S láskou vzpomínám na Rudu Křesťana, Honzu Krůtu, Petra Hořejše, Honzu Kašpara i na poslíčka Pepíčka Čáslavu. Také na spolupráci s ostravským fotografem Viktorem Kolářem. Nafotil nádherné fotky žen, které pracovaly v ostravské prádelně Helena , také z internátu, zkrátka byla radost s ním spolupracovat.
Jakési perličky na dně jsme často lovili s Honzou Hrubým a Martinem Michálkem U Medvídků, kam Martin přinášel zajímavé knihy. U Piaristů jsme se s Vláďou Jiránkem dost nasmáli a v bufetu v Panské, pod redakcí, kam chodili většinou dělníci, jsme párkrát rumem u pultu zapili s Romanem Lipčíkem žal nad normalizací a tím, že se nejspíš nic nezmění.
Mohla jsem psát sloupky a fejetony a byla jsem šťastná jako blecha. Jindy daly články trochu zabrat. Jednou jsem dostala za úkol napsat k výročí úmrtí Marie Kudeříkové reportáž z gymnázia Marušky Kudeříkové ve Strážnici. Netušila jsem, co budu psát. Celou cestu, tři sta kilometrů se mě průběžně fotograf Mirek Zajíc ptal, jak téma pojmu, aby věděl, co fotit. A já každých deset minut odpovídala, že ještě nevím. Bylo to dost napínavé.
S fotografem Vojtou Písaříkem jsem vyrazila v říjnu 1982 poprvé na Západ. Někde blízko Paříže jsme měli sklízet hrozny. Už cesta byla dobrodružná, protože Vojta jel starým citroenem, strčil mi do ruky mapu a při průjezdu velkoměsty se přísně ptal: „Kam mám jet?“
Já jsem odpovídala, že je to těžké, že silnice na mapě jsou smotané jak klubko žížal. Asi jsem byla na zabití. Nakonec jsme zjistili, že hrozny jsou sklizeny a my jsme bez práce…
Vojta měl nějaké známé v Paříži, kteří nás ubytovali. On chtěl na nějaká vrakoviště, kvůli součástkám do citroenu, já na montparnasský hřbitov, kvůli Baudelairovi. Pikantní bylo, že jsem měla oblečení na pole, tak jsem Paříž prochodila v elegantních fialových gumácích. Naštěstí většinou pršelo.
No, a také jsme museli něco napsat. Tak to jsme měli naopak štěstí, protože Radio France pořádalo zrovna čtyřiadvacátou mezinárodní kytarovou soutěž, která byla určena mladým, neznámým a nadějným. Přijeli i dva českoslovenští kytaristé. A my měli reportáž o Pavlu Steidlovi, který vyhrál soutěž se svou kytarou nazývanou Mařena. Byli jsme šťastní, že máme zajímavou reportáž o tom, jak Mařena dobývala Paříž. Jenže po návratu do Prahy chtěl vedoucí zahraničního oddělení reportáž o nezaměstnanosti v Paříži. Bylo kolem toho pár trapných scén, ale nakonec žádná reportáž o nezaměstnaných nebyla… Tenkrát mě někteří kolegové statečně bránili…
PS: A ještě poslední vzpomínka: Fascinuje mě, kolik doslova péče se věnovala v MS dopisům čtenářů. Měli jsme rozděleny hromádky a poctivě odpovídali i na hovadiny. A vem si, že na psacím stroji, s kopiemi... Olga to kontrolovala. Dnes někam napíšeš a stalo se normální, že neodpovídají. Nestojíš ani za Ok, či sorry, použiju-li mluvu mladých...Nestojíš ani za odpověď automatu..☺
 |
| Magda Šimíčková v redakci Mladého světa 1979-1983 |
