Nejzajímavější dobrodružství začíná větou: “Znám zkratku.” Nevím přesně, kdo to řekl, ale ten člověk měl pravdu. Jednou na jaře jsme já a moje rodina vyrazili na výlet. Jeli jsme do národního parku. Uvnitř toho obrovského parku byly půvabné řeky a lesy, ale jeli jsme tam ne pro místní krasy. Měli jsme jenom jeden cíl: vyjít na největší horu tohoto parku.
Abychom se dostali na vrchol, měli jsme překonat hodně překážek, a nakonec jsme vyšli na horu. Byl na vrcholu tak krásný výhled, že jsme strnuli v němém úžasu. Dlouho jsme tam seděli, pozorovali přírodu a fotili se.
Pak přišel čas se vrátit.
Začali jsme scházet dolů, ale tatínek nás zastavil a řekl, že to je příliš dlouhá cesta a vrátíme se domů asi k noci. Navrhl nám kratší cestu pro běžné turisty a jsme všechny souhlasily.
Na začátku bylo všechno v pořádku, cesta byla lehká, orientovali jsme se podle značek na stromech, proto jsme se nemohli ztratit. Také potkali jsme několik lidi a zeptali se na cestu. Ale náhodou jsme vyšli k místu, kde se cesta rozdělila na dvě. Nevěděli jsme, co máme dělat, a tatínek vyřešil, že půjdeme stezkou, která vede dolů, protože potřebujeme sejít k úpatí.
To byla velká chyba.
Dlouho jsme šli tou cestou, ale najedou zmizely všechny značky a neviděli jsme ani jednoho člověka. Řekly jsme tatínkovi, že máme se vrátit zpět nahoru, ale odpověděl, že východ už je blízko. Měl pravdu, za pět minut jsme se dostali k úpatí, avšak tam nebyl tábor, ze kterého jsme vyrazily na horu. Stali jsme někde uprostřed lesa začali jsme se hádat o tom, kam teď půjdeme. Domluvili jsme se na tom, že půjdeme kolem té hory, protože jsme sešli z jiné strany, a pokračovali jsme svou cestu.
Za pár hodin jsme dokonce vyšli z lesa, ale cíl byl ještě daleko.
Vyšli jsme k obrovské zkamenělé řece. Museli jsme ji překonat, protože jsme neměli na výběr. To bylo dost nebezpečné, mohli jsme uklouznout a spadnout na kamene nebo mohli mezi nimi zapadnout nohy, ale přešli jsme tu řeku bez problémů. Mobilní sít byla porušena, proto jsme nemohli nikomu zavolat a taky se orientovat podle mapy. Naštěstí tu horu bylo dobře vidět a věděli jsme, kam máme jít.
Uplynulo ještě několik hodin, začalo se stmívat. Protože bylo jaro, byly jsme nucení jít po vodě, která docházela nám až do kotníků. Byla nám zima, měli jsme hlad a došla nám asi všechna voda. Sestra začala brečet, že je unavena a já si začala myslet, že to je konec. Ale tatínek nám řekl, že nesmíme ztratit naděje, ještě pár hodin a budeme v táboře. Když se dokonce setmělo, náš výlet se přeměnil do scény z nějakého horroru. Šli jsme v úplné tmě a jediné, co nám pomáhalo vidět byly baterky v mobilu, ale baterie byly skoro vybité.
Nakonec ve tmě jsme uviděli nějaké světlo. Běželi jsme mu vstříc a potkali jsme dva turisty. Začali jsme se sestrou hlasitě brečet a ptat se na cestu. Turisté se zasmáli a ukázali nám, kam máme jít. Skoro ve 12 hodin jsme se vrátili do táboru. Sedli jsme do auta a odjeli pryč.
Strávili jsme v lese 11 hodin a to byly 11 nejzajímavějších a nejhorších hodit mého života.
