Boření Me too - napsala Jana Bednářová

Cvak, někdo z kluků otočil vypínačem. Rozhostila se tma. Taková , že by se dala krájet.
Je listopad roku 1981. V zasedací místnosti obecního úřadu se zastaví pohyb. Nás, dvanáct holek a kluků kolem 14 let, znehybnělo.
Kluci zhasli v místnosti, kde jsme ještě před chvílí, v našem kroužku pilně pracovali na zadaném úkolu. Vedoucí na chvíli odešel.
Teď je ale tma. Vteřina naprostého ticha a pak...
„Nech mě, nešahej na mě, co děláš?“ slyším hlasy kamarádek v tónu vyjadřujícím zvědavost a povzbuzení, ještě a ještě, takové malé koketky.
Rychle si dřepnu, skoro nedýchám, rozhlížím se, oči si začínají zvykat a rozeznávat postavy a věci. Leknu se, vnímám ruku na svém rameni. Jen doufám, že to není Lubošova ruka, ale Jirkova.
Luboš se mi nelíbí, je ve svých 13 letech takový hlučný a dětský Otesánek. Zato Jirka je vysoký, štíhlý, má vlnité vlasy, velké hnědé oči a na nose malé, roztomilé pihy.
Nenechávalo mě v klidu, když se na mě občas podíval něžnýma očima, celá jsem se rozechvěla a zčervenala, tedy jen do chvíle než si všiml, že ho sledují ostatní, to se pak choval jako namyšlený pako. „Jani,“ zašeptal.
Je to Jirka, ach, jupí, hurá. Jeho ruka šátrá níž a už nesměle drží mé pravé ňadro. Hlavou mi úlevně proběhne. Ještě, že pravé ňadro, levé mám menší. Mlčím, jeho ruka se zastavila. Tělem mi projelo něco, co jsem ještě neznala, myslím, že to bylo vzrušení, něha. Cítím šimrání v podbříšku. Leknu se, co to má znamenat? Snad jsem to zase nedostala. Naštěstí ne. To co se děje je velmi příjemné, nové. V oceánu tmy jsme jen my dva.
Cvak, oslepující světlo.
„Co tady děláte?“ ptá se vedoucí. Někdo z kluků pohotově odpovídá. Hrajeme si na tmu.
Jsem ráda a vděčná, že „me too“ přišlo až po revoluci.
Kdo ví, jestli by dnes kluky napadlo hrát na tmu.

Zadání:

Pro spisovatele neexistuje žádné tabu. Vyberte si něco nedotknutelného a toho se "dotkněte". Ale ať to není samoúčelné, ale opravdu zajímavé a zábavné čtení. Je to téma, které nám kdysi zadal Arnošt Lustig. Petr Holub zbořil svatozář kolem samého Arnošta. Další pokusy zde.  

Me too naštěstí přišlo až po revoluci

Cvak, někdo z kluků otočil vypínačem. Rozhostila se tma. Taková , že by se dala krájet.
Je listopad roku 1981. Ve třídě se zastaví pohyb. Nás, dvanáct holek a kluků kolem 14 let, znehybní.
Kluci zhasli v místnosti, kde jsme ještě před chvílí, v našem kroužku pilně pracovali na zadaném úkolu. Vedoucí na chvíli odešel.
Teď je ale tma. Vteřina naprostého ticha a pak...
„Nech mě, nešahej na mě, co děláš?“ slyším hlasy kamarádek, ale tón jejich hlasu vyjadřuje spíš zvědavost a povzbuzení, jako by malé kokentky říkaly ještě a ještě.
Já také skoro nedýchám. Rozhlížím se, oči si začínají zvykat a rozeznávat postavy a věci. Polekám se, když ucítím ruku na svém rameni. Jen doufám, že to není Lubošova ruka, ale Jirkova.
Luboš se mi nelíbí, je to takový hlučný a dětský Otesánek. Zato Jirka je vysoký, štíhlý, má vlnité vlasy, velké hnědé oči a na nose malé, roztomilé pihy.
Nenechává mě nikdy v klidu, když se na mě podívá svýma něžnýma očima. To pak hned zčervenám a jsem celá rozechvělá... tedy jen do chvíle, než si všimne, že ho sledují ostatní, to se pak začně zase chovat jako namyšlený pako. 

„Jani,“ uslyším. Je to Jirka, ach, jupí, hurá. Jeho ruka šátrá níž a už nesměle drží mé pravé ňadro. Hlavou mi úlevně proběhne. Ještě, že pravé ňadro, levé mám menší. 

Mlčím, jeho ruka se zastaví. Tělem mi projelo něco, co jsem ještě nikdy nepoznala. Cítím šimrání v podbříšku. Leknu se, co to má znamenat? To, co se děje, je velmi příjemné, nové. V oceánu tmy jsme jen my dva.
Cvak, oslepující světlo.
„Co to tady děláte?“ ptá se vedoucí. 

„Hrajeme si na tmu,“ odpoví pohotově Jirka.

Jsem ráda a vděčná, že „me too“ přišlo až po revoluci. Kdo ví, jestli by dnes kluky napadlo hrát na tmu.