 |
| FOTO: Josef Horázný |
Vážení spoluobčané,
andělé mi doporučili, abych k vám promluvil tak jako kdysi. Kdybych tedy byl vaším prezidentem, řekl bych vám: Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych náhle zmizel z vašeho obzoru, mlčel nebo dokonce lhal. Situace naší země není dobrá.
Stojíme tváří tvář dosud nepoznané hrozbě. Těžko se s ní vypořádávají ostatní státy a ani my na ni nejsme připraveni. Dochází k mnoha chybám, nejednáme dostatečně rychle. Ale situace není neřešitelná.
Nechodil jsem do žádné prezidentské školy. Mou jedinou školou byl život. Proto mi dovolte vzpomínku. Když mě 27. října roku 1989 naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny nebo na dva roky. Žil jsem v zemi, kde celá společnost dřímala pod příkrovem totalitního systému. Od sametové revoluce neuběhly ani čtyři měsíce neuvěřitelného letu do neznáma a já jsem promlouval k americkému kongresu jako představitel země, která se vydala na cestu k demokracii.
Právě ta dávná vzpomínka mi připomíná dnešek. Leckomu se může zdát, že se propadáme do období temna, z něhož nepovede cesta ven. Ale není tomu tak.
Totalitní komunistický systém nám přinesl hrůzy, které mladá generace nepoznala. Zároveň nám ale dal, aniž by chtěl, něco dobrého. Víme, jaké to je, když nemůžeme dělat, co bychom si přáli. Proto máme zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil.
Co tím chci říct? Máte tuto zkušenost a navíc poznání, které z ní vzešlo. Tou je jistota, že vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. Proto i vaše záchrana není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti. Odpovědnosti každého z vás.
Často jsem se setkával s názorem, že jsem byl určitým stabilizačním bodem v tomto rozvichřeném životě... Nemohu k tomu nedodat drsnou pravdu, že žádný stabilizační bod tuto zemi nezachrání. Ne, nelze spoléhat na žádného spasitele, nelze spoléhat na jednu osobu, která jako Mojžíš vyvede národ přes poušť do země zaslíbené.
Je to jen na vás. Na každém z vás a na vás společně, zda pochopíte, co se děje, zda najdete v této nové situaci své místo a budete odpovědní a soudržní. Metaforicky řečeno: milióny, které dáte teď, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard.
Navzdory třiceti letům svobody vyhráno zdaleka není. Zájmy osobní, sobecké, státní, politické i firemní stále často povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále ještě jsou lidé poplatní zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli.
Jinými slovy: stále ještě lidské pokolení neumí postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě není schopno pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho konání
– má-li být mravné – je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, má strana, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno vaše konání nesmazatelně zapisuje a kde se spravedlivě zhodnocuje. Tlumočníkem mezi vámi a touto vyšší autoritou je to, co se tradičně nazývá lidské svědomí.
Končím tím, čím jsem začal. Stojíte před takovou zkouškou, jakou jste nezažili. Nechť vám to otevře oči, abyste ji nejenom zdolali, ale poznali o sobě a vašich životech to, co jste dosud neviděli. Abyste, až to skončí, mohli znovu vyjít se vztyčenou hlavou a být ušlechtilejší, než jste byli.
Věřím, že se to podaří. Vidím dobré náznaky toho, jak se dokážete semknout, jak jste vynalézaví, odpovědní a přitom neztrácíte smysl pro humor.
Naděje je stav ducha, který dává smysl vašemu životu.
Děkuji vám, váš Václav Havel
