Někdy ze začátku ledna jsem zašla s kamarády na koncert. Po jeho skončení jsme ještě chtěli někde posedět. Chodili jsme po ulicích v Plzni a hledali místo, kde se na chvíli zašít. Narazili jsme na podnik, kam chodí naši sochaři konzultovat své práce. Seznámili jsme se tam s novými lidmi, ale ne všichni byli sochaři. Asi tak po půl hodince vyšlo najevo, že pár sochařů chodí hrát na výstavy a vernisáže. Hned jsem se jich začala ptát, jak se dostali k hraní na veřejnosti. Nakonec jsme zjistili, že stále hledají lidi na jamování, že jim chybí nástroje. Byla velká náhoda, že to byly převážně ty, na které hraju já. Tak jsme si předali kontakty a rozloučili jsme se.
O týden později mi napsali, jestli si nechci přijít zahrát do jejich bytu. S obrovskou radostí jsem to přijala. O hodinu později jsem vyrazila. Řekli mi, ať čekám před hnědým domem na Americké třídě. To se jim lehce řeklo! Všechny domy byly buďto hnědé, nebo žluté, staré a oprýskané. Naštěstí mě viděli z auta, jak tam bloudím, tak mi zavolali na telefon. Dokonce jsem stála dobře, jen pár metrů od těch správných dveří. Jakmile jsme se sešli už naživo, před domem, tak jsem byla zmatená. Nesli strašně moc nástrojů, tak jsem jim hned chtěla pomoct. Popadla jsem první věc, kterou jsem viděla. Naneštěstí to byl ale zrovna obří buben a k němu přivázané banjo, takže hned první trapas, neboť jsem to ani neunesla.
Uvnitř v bytě na mě padla atmosféra alternativních lidí. Všude květiny a jednoduché studentské vychytávky, například věšáky z hřebíku, nádoby ze všeho dutého, stůl byl upravený lepenkou. Ale největší dojem na mě udělala místnost, v níž jsme měli jamovat. Vysoký strop, od země až k němu byly jen samé nástroje. Pianino vedle postele, klávesy na další zdi, kytara, banjo, bubny, komba a hromada dalších. Hned mi přišlo, že sem patřím. Než jsme začali, tak jsme si všichni vyměnili nástroje, teda skoro všichni, a zkoušeli si, jaké ty nástroje jsou. Během společného jamování se mezi námi vytvořilo fajnové pouto. Ladilo nám to a uměli jsme se sehrát. Nejvíc to ocenila Agáta, která hraje na saxofon, se kterým se nedá spojit každý nástroj.
Po třech hodinách se najednou něco začalo dít. Nastal strašný zmatek. Začali pochodovat a balit nástroje, tak jsem se taky sbalila. No jo, ale oni s těmi nástroji sbalili do auta i mě! Při jízdě mi oznámili, že se jede hrát na vernisáž sochařů. Popadla mě šílená panika. Vždyť to neumím a nevím, co dělat. Říkali mi, ať jsem v klidu, že už jsme přece kapela a máme spolu odehráno tak čtyři sta skvělých minut. Prostě už jsem neměla šanci utéct.
Připojili mi kytaru na kombo a začalo se hrát. Já se tam jen trapně snažila přidat jako baskytara, abych nebyla tolik slyšet. Ale v jedenáct hodin večer už jsem tam hrála buď sama, nebo společně s Agátou, kdy nám jedna skladba trvala tak deset minut, ne-li víc.
Na konci jsme si připili na znamení toho, že už k nim také patřím.
