Kávová sedlina věští lepší zítřky - napsala Zdena Součková

František Otrmann

„Obleč se slušně, nikdy nevíš, koho potkáš,“ říkávala moje máma, když jsem byla v pubertě.
„Jasně, třeba Karla Gotta, a pozve mě na večeři…“ dodávala jsem opovržlivým tónem. Na to byla máma obzvlášť citlivá, když se někdo otíral o jejího idola. Bylo to, přiznávám, trošku monotematické, ale máma vždycky zčervenala, a než se vzmohla na odpověď, tak už jsem byla v prachu.
Vlastně ani nevím, jestli mi na to někdy odpověděla. Ale jak člověk pořád něco opakuje, dostane se mu to do slovníku a už se toho nezbaví. Například odcházím z práce: „Musím se trošku učesat, co kdybych potkala Karla Gotta…“
Nebo: „Dneska jsem tak utahaná, že bych nešla na večeři ani s Karlem Gottem.“

Teď se oblékám, jedu nakoupit. Vyměním domácí tepláky za čisté, natáhnu svetr, roušku přes obličej a jedu. Ani se nemaluju. Nejenom, že Karla Gotta už potkat nemůžu, ale je velmi malá pravděpodobnost, že potkám vůbec někoho. A když už, tak na vzdálenost dvou metrů.
Je to strašně zvláštní pocit, úplně neznámý a nepříjemný. A ještě divnější je, že jsme na tom všichni stejně – s rouškou, s vyhýbavým pohledem, udržujeme odstup. Nikdo totiž neví, kdy to skončí, nikdo neví, jak to skončí.
A lidi si dokonce ani nemají co závidět, kromě zdraví. Nikdo nemůže na Zanzibar nebo do Grand kaňonu, ba ani do Polska na trhy…a můj vytoužený výlet do Anglie se odsouvá na neurčito.
Tak se doma bavíme, jak se dá.
Dneska po obědě si uvaříme s mojí sestrou kávu a budeme číst z kávové sedliny. Vezmeme si odbornou literaturu a jdeme na to.
Chvíli ticho, obě civíme do hrníčků, nakláníme hlavy na všechny strany a vydáváme jen neurčitá citoslovce.
„Já tady mám bobra pod starou lucernou…“
„Jé, ukaž,“ bere mi sestra hrnek z ruky, „no fakt, bobr jako živej…“
„A podívej se na moje, indián s čelenkou leze na komín.“
„Jo, to vypadá jako komín od pivovaru.“
Zahloubáme se do knížek, jen chvílemi tiché šustění stránek a znechucené mlasknutí.
„No, tak to nevím, asi něco děláme špatně…ani bobr pod lucernou, ani indián na komíně…“
Odborná literatura je na naši sedlinu krátká. Ale my jsme na to přece jenom přišly: Bobr pod lucernou znamená, že svítá na lepší časy. No, a ten indián je leze na ten komín přivolávat.
Po dlouhé době jsem zase šťastná, že můžu do práce a nemusím být zavřená doma, nedejbože někde bezmocně ležet. Nesmíme teď myslet na to, kolik z nás a kdy se potká s Karlem Gottem tam někde nahoře… a vůbec nebude záležet na tom, co má zrovna na sobě.
Tak pojďme si posvítit na lepší časy, a kdo se nudí, může je s indiánem přivolávat.

(P.S. Doufám, že mistr promine…)