ŠICÍ STROJ!
Léta letoucí ležel zapomenutý na půdě a teď se mi mstí za tu nepozornost. Před 3 lety jsem ho sice oprášila a trošku ho prohnala jako čerstvá babička s pár nevýraznými pokusy pro mého vnoučka, to jsem ale netušila, že to byla jen rozcvička!
Od předminulé neděle u nás probíhají boje v 1. linii.
Já to neumím s ním a on to nechce umět se mnou!
On stávkuje, bojkotuje veškeré moje snahy, nedá si říct, prostě nešije!!! Cuchá mi spodní nit, láme jehlu za jehlou, vydává zvuk jako kulomet. Dokonce se při zahřátí rozjíždí sám, i když u něj zrovna nesedím...!
Nepomáhá vztek, slzy ani nadávky, je to prostě padouch.
Ale po těch 9 dnech už pomalu (a že mi to trvalo...) zjišťuji, jak se na něj musí. Už vím, jak vyměnit padesátou zlomenou jehlu, jak poladit napětí spodní nitě, jak nastavit délku stehu, jak si práci usnadnit. Hřbitov zlomených jehel se plní, ale smrtnost se snižuje. Takže si pomalu začínáme rozumět. Jenže můj Petr začal žárlit! Celý den sedím u stroje a on už nesnáší jenom ten jeho hnusný zvuk! A já jsem šťastná!
Holky, co šijete, nedejte se otrávit tím, co se nevede! Každá rouška, i ta nedokonalá, když je funkční, tak je skvělá!
Přeji vám krásný večer a ať to ty naše stroje a naši chlapi vydrží. 😉
