 |
| Mikve v Brně |
„Jasně,“ pípla jsem trochu stísněným hlasem.
Sestupuji tedy po dlouhém schodišti, trochu škobrtám, protože světlo je spíš takový blikáček.
„Ty dveře by měl někdo namazat,“ bleskne mi hlavou, když s vrzáním vstupuji do malé místnosti.
Vypadá jako šatna se skříňkami, kterou jsme měli v mateřské škole. Jen rybičky, sluníčka a veverky tu chybí. Pomalu se svlékám a ukládám věci do skříňky.
Docela nahá procházím do další, trochu větší místnosti s vanou, umyvadlem, zrcadlem a toaletou. Dlažba studí do nohou a zdi jsou obložené bílými kachličkami jako v nemocnici. Honem si přeříkávám, co všechno musím udělat, abych na nic nezapomněla. Nejprve se pořádně osprchovat, umýt vlasy, oholit nohy, to nesnáším, protože se vždycky alespoň jednou říznu, vyčistit ušiska, odlakovat nehty…
No, snad jsem na nic nezapomněla. Když už si myslím, že jsem hotová, přichází žena, která má dnes v mikvi službu. Pořádně si mě prohlédne a pak mě žene znovu pod sprchu. Jak mi teplá voda stéká po těle, je to moc příjemné, konečně se začínám uklidňovat.
Zvládneš to, neboj, říkám si v duchu. Přes závoj zurčící vody sleduji v zrcadle, jak ta žena zatím připravuje modlitební knihu, líbá ji a listuje v ní, aby našla tu správnou modlitbu. Najednou ztuhnu. Představuji si, že je tu se mnou moje babička a pozoruje, jak se připravuji na první ponoření do mikve po tom, co jsem porodila jejího pravnuka…
Na co asi myslela ona, když se tenkrát ocitla pod sprchou, ze které místo vody padaly k zemi drobné barevné granule, už se nikdy nedovím.
