Avšak srdcem a duší je sportovec, a jak známo, zde vládne i tvrdá disciplína. A tak je tomu i u nás doma. Na jednu stranu laskavost a vstřícnost, na druhou přísnost a tvrdá ruka.
Slovo „prosím“ dává až tehdy, když ví, že žádá o něco, co je na hranici lidských možností.
Jinak se běžně stává, že například u stolu máte pocit, že nacvičuje kung fu – mává rukama, a dokud po něm nehodíme to, co chce, jako třeba sůl, kečup a podobně, což většinou nevíme, tak do té doby nacvičuje. Ale už jsme si tak nějak zvykli.
Jednou jsme vyrazili za jeho kamarádkou Helenkou ze střední školy, která žije v Ženevě. Tentokráte jsme jeli obytným vozem. Když jsme byli v Kostnici, což je asi ještě čtyři hodiny jízdy od Ženevy, tatínek usoudil, že by bylo slušné jí zavolat, že jsme už na cestě. Asi aby se stihla převléct, ale možná i vyspat, vyvenčit pejska a uvařit guláš na přivítanou. Dohodli po telefonu vše potřebné a loučil se s ní tak, že veškeré osazenstvo ve vozidle oněmělo úžasem… Tak hezky, tak něžně, tak procítěně… Až nám to všem vzalo dech. Loučil se slovy: „Tak Helenko, moc se na tebe těšíme, brzy už jsme u tebe, nedělej si s námi s ničím starosti, tak papapa papa papapa pa!“
Všichni jsme na sebe v úžasu koukali a nevěřili vlastním očím, natož uším, aniž jsme stačili jakkoliv komentovat, jak se táta rozněžnil.
Tatínek spokojeně položil telefon a šel do koupelny umýt si ruce. Najednou se z koupelny za zavřenými dveřmi ozve hřmotný a hlasitý zvolání: „Noo do prrrrdele! Kdo mi odsud vzal ten ručník?!“
A nám všem bylo jasný, že tatínek je opět zpět v reálu.
