Je nádherná. Její kůže, to je vůně kouře, potu a starého vína.
V pohlazení slyším šustot tisíců myšlenek, skrývajících se ve vlásečnicích cév. Tisíců pocitů a přání.
Její hlas je vzdech podzimního větru. Vzdech věcí, které se nevrátí. Zahynuly. Šeptá jim nejkrásnější vyznání.
Její rty jsou hebkost křídel nočních můr, když mě líbá a já její polibky oplácím s oddaností, jakou jsem nikdy nepoznala.
Její klín, to je chuť vzrušení, chuť příslibů, které jen čekají, až je vyšeptám až do nebes. A na konec světa.
To je má touha, mé zoufalství. To jsem... já.
