Byla už půlnoc, když dům konečně potemněl a jeho obyvatelé usnuli. Až na jednoho. Ten si naposledy prohlížel tmavé obrysy snobského pokoje, kterým se pokusili získat jeho náklonnost. Ale marně, on se nenechá jen tak koupit, pomyslel si. Když sám sebe ujistil, že je pevně rozhodnutý, hodil přes rameno svůj odrbaný bágl a potom už stačilo jen proklouznout oknem na zahradu a přehoupnout se přes nízkou vchodovou branku. „Sbohem, pěstouni!“ ušklíbl se a vydal se rychlou chůzí na nádraží. Na konci ulice uviděl benga. Rychle natáhnul kapuci přes hlavu a nenápadně přešel na druhou stranu ulice.
Snad si mě nevšimli, zadoufal. Zdrhal už tolikrát, že měl tělo ihned připravené k útěku. Zapadl za nejbližší roh a až po pár desítkách metrů sebral odvahu se otočit. Vydechl úlevou, když se ubezpečil, že za ním nejdou. Mrknul na mobil a vyděsil se, kolik drahocenného času kvůli poldům ztratil. Musel fofrem přidat do kroku, aby mu neujel vlak. Pustí ji přesně v sedm ráno, nesměl to prošvihnout. Na nádraží si koupil z kapesného od pěstounů jízdenku na nejbližší rychlík do Plzně. Byl v pokušení zaplatit si jen tak pro srandu první třídu, ale pak mu došlo, že by tam působil jak pěst na oko. Už takhle se duchu dostatečně bavil nad tím, že mu vlastně sociálka platí z příspěvku dopravu tam, kam má zákaz se přiblížit.
V kupé schoval otrhaný batoh pod značkovou bundu, aby nevzbuzoval pozornost, a uvelebil se v pohodlném sedadle. Byl rád, že vypadá na mnohem víc než na svých třináct a že tak nikdo neřeší, že je sám venku. Kontrola jízdenek proběhla v klidu. Pěstouni očividně dál sladce spí a on tak není ještě v celostátním pátrání, pomyslel si spokojeně a schoulil se do klubka, aby mohl zbytek cesty podřimovat.
Když dorazil do Plzně, už svítalo. Poslední noc, kterou strávili odděleně, právě skončila, usmál se šťastně. V nádražní kantýně si koupil snídani a přesně v sedm ráno plný nedočkavého chvění vyhlížel z úkrytu, až se otevře železná brána věznice a ona z ní vyjde volná ven. Tolikrát si tuhle chvíli představoval a znovu a znovu snil o tom, jak spolu bydlí v bytě, na který ona v base prý už našetřila. Už zůstane čistá a k tomu feťáckýmu hajzlovi se nikdy nevrátí, slíbila mu. A on jí věří. Z myšlenek ho vytrhla až zima, která se do něj dala. Navíc měl už nohy úplně dřevěné z toho, jak se krčil za křovím. Protáhl se, párkrát poskočil na místě a znovu se schoval. Aby si ukrátil dlouhou chvíli, balil si jedno cigáro za druhým. Po několika hodinách se konečně kovová vrata na Borech otevřela a ven vyšla žena ověšená igelitovými taškami.
„Mami!“ zakřičel a rozběhl se k ní. Až skoro u ní si uvědomil, že to není ona. Není to jeho máma! Strnul na místě a zíral na tu cizí ženu. Když si ho všimla a pozorně si ho prohlédla, zeptala se nepříjemným chraplákem: „Ty si mladej od Alice, že jo?” Tiše přikývl. „Nevim, co ti nažvanila, ale pobude si tu eště ňákej pátek. Pustili ji ani né před měsícem, ale ta kráva blbá se venku prej hned sjela a vybrala s tim svym borcem trafiku. Druhej den byla zpátky v lochu,” zasmála se pobaveně. „Hele, nemáš aspoň brko?” hodila po něm pohledem a brána se ztěžka zabouchla.
