Paní Kozová, jen co ráno vstala, vyčistila si bělící pastou svůj žlutý úsměv, nalakovala si špičky kopýtek a nachystala si tašky na nákup. „Kampak jdeš, maminko?” ozval se rozespale z postýlky Kozlík, zatímco si mnul očka a protahoval dlouhé nožky.
„Musím do obchodu, chlapečku můj, nakoupit ti nějaké to zelí a kapustičky, co máš tak rád.”
Kozlík zatleskal natěšeně ručkami a při té představě oblíbených dobrot vyskočil z peřin.
„Nezapomeň, Kozlíku, kdyby někdo zazvonil, neotvírej ani neodpovídej! Okolo chodí mnoho vlčích jehovistů, kteří by si nad tebou pěkně mnuli tlapy!”
zavolala paní Kozová na rozloučenou, ale při vzpomínce na Kozlíkovu upovídanost raději aktivovala na iPhonu bezpečnostní zámek.
Kozlík pokýval z dálky svého pokojíku, aniž by poslouchal, co mu maminka říká, a vrhnul se spokojeně mezi své hračky. A tak, když kdosi venku zazvonil, Kozlík vyběhl ke dveřím, vyskočil na stoličku, aby byl vyšší, a zvesela se ohlásil do domovního telefonu: „Haló haló, kdopak je tam? Tady jsem já a jsem tu sám!”
Na druhé straně se vysokým milým hlasem ozvalo: „Kozlíčku, dobré ráno, tady jsou hodné tetičky. Už jsi někdy slyšel o kozlím království v nebi? Mají tam spoustu kapustiček, nějaké ti neseme ochutnat, prosím otevři nám!”
Kozlík ale nebyl vůbec včerejší a raději zapnul kopýtkem i malou bezpečnostní obrazovku. “U všech kozlů!” vyjekl, když uviděl venku stát smečku vlků v šátcích na hlavách a v drápech držících časopis Probuďte se!
Kozlík byl celý pyšný, jak je prokoukl, a chtěl vyběhnout za dveře a pěkně jim to nandat. Když tu ale zjistil, že je tu asi nějaký zámek navíc, který neumí otevřít.
A tak znovu vyšplhal na židličku a pronesl odhodlaně do sluchátka: „Já vás vidím a neotevřu, protože nejste moje maminka a…“ zamyslel se, „…a navíc už jsem nějakou dobu vzhůru a probouzet se nemusím!”
Vlčí jehovisté chtěli ještě něco říci, ale v tom se za nimi objevila paní Kozová s nákupem. „Fofrem zmizte,” křikla na ně rudá vzteky. Když celá skupina vlků schlíple odešla, odemkla dveře a našla Kozlíka na stoličce připraveného na další komunikaci s nezvanou návštěvou.
„Kozlíku jeden neposlušný, cožpak jsem ti neříkala, že nemáš s nikým mluvit a nikomu otevírat?!”
Kozlík se zastyděl a vyprávěl mamince, jak chtěl celou situaci sám vyřešit. Koza si jej vyslechla včetně omluv a příslibů pro příště a pohladila ho po hlavě. Moc dobře už ale věděla, že ať Kozlík slíbí cokoli, bude lepší se spolehnout na nové bezpečnostní dveře a jejich dálkové sledování na iPhonu.
Poučení: Jedny bezpečnostní dveře Sherlock vyřeší i tu nejstarší bajku.
